Osmdesátá léta přinesla, jako všude ve Skandinávii, jisté projasnění do temného a jednoznačného vidění světa. Především tím, že z něj už nečiší ona psychologicko-etická premisa o člověku jako oběti společnosti a že většina prozaiků už rezignovala na simplifikující iluzivní realismus a naslouchá raději hlasu subjektivního prožitku, fantazie a magie života. A to i v případě, že se vracejí do minulosti a hledají tam něco, co oni sami nebo jejich předchůdci dříve nevnímali. Málokdy se však vracejí dál než do přelomových let čtyřicátých a padesátých. Nemyslím, že je onen přelom obseduje, to už dávno ne, ostatně ti nejmladší, narození v šedesátých letech a později, jej ani nezažili, jenom jsou si vědomi, že tam pro Island začíná tzv. moderní realita, která je nyní - ať už se jim to líbí nebo nelíbí - jejich prostřednictvím a existenciální situací, jež se musí brát v úvahu při každém pokusu o iluzí prostou definici národní identity.
O národní identitě byli a jsou Islanďané nuceni uvažovat stále, nejen pod tlakem současných vyhlídek na zřejmě další dějinný přelom při sjednocování Evropy. Národ, který se svým počtem rovná obyvatelům středně velikého evropského města či jedné čtvrti mamutích metropolí a který se přitom kulturně už nejméně třicet let naprosto přirozeně a sebevědomě otevírá světu, má takové reflexe zapotřebí.
Je s podivem, jak jsou dnešní Islanďané - tj. ta vrstva, která se reflexi a pojmy jako národní identita zabývá - při veškerém svém znepokojení z toho, co znepokojuje myslící lidi všude, prosti jak provinciálních komplexů, tak nostalgie nad zašlými časy a jak racionálně a bez sentimentu pracují na zachování národní svébytnosti. Svébytnost, jak vědí, znamená především jazyk a literaturu, to, co přežilo všechny pohromy a v čem je obsažena jejich dějinná kontinuita, tedy to nejdůležitější. Pokud jde o jazyk, nesrozumitelný i Skandinávcům, jazyk pod silným tlakem dánštiny kdysi a pod daleko silnějším tlakem angličtiny ve všech oblastech dnes, rozhodli se Islanďané na začátku 20. století pro přísný purismus. Je dosud neoblomný a samozřejmý jako čistý islandský vzduch. (Sledovala jsem např., s jakým samozřejmým zaujetím mladí islandští literární vědci, vzdělání na té či oné americké universitě, konstruují domácí ekvivalenty pro rozbujelou terminologii současné literární teorie.) Pokud jde o literaturu, připomínám jen notorický fakt, že na Islandu stále ještě vychází nejvíce knih na jednoho obyvatele. Vzdor tržnímu hospodářství, vznikům a zánikům nakladatelství, reklamním trikům atd. V září 1990 byla zrušena (až na další) daň z obratu za knihy.
Román, který předkládám čtenáři k posouzení, vznikl v zemi, jejíž kulturní situaci a její stimuly jsem se úvodem pokusila schematicky a pouze z hlediska jednoho aspektu popsat. Jeho autorka Frída Á. Sigurdardóttir (narozena 1940) nepatří k těm spisovatelům, jejichž jména jsou tučně vytištěna ve všech přehledech současné islandské literatury., kolem nichž se točí kritiky i vysoká teorie a kteří jsou nejvíce otevřeni světu a svět jim. Tedy: zatím nepatřila. Publikuje od roku 1980, dvě sbírky povídek a tři romány, z nichž předposlední, Jako moře (Eins og hafid, 1986), svým zaujetím pro staré příběhy a jejich přetváření v průběhu času už předjímal román poslední, zde recenzovaný.
Román Zatímco plyne noc (Meðan nóttin líður) vyšel roku 1990 a dostal cenu, kterou každoročně uděluje Svaz islandských nakladatelů, a v roce 1992 literární cenu Severské rady. Pojednává o složitém procesu uvědomování si vlastní identity dnešním Islanďanem. Jeho protagonistka - a vypravěčka - jménem Nina je zralá, sebevědomá a ve všech ohledech emancipovaná žena, reklamní návrhářka. Její matka umírá v nemocničním pokoji a Nina na přání své sestry bdí u jejího lůžka. V této atmosféře na ni doléhají vzpomínky a staré rodové příběhy, z nichž se odvíjejí další vzpomínky a reflexe.
Nemohu se soustředit. Kolem všude ticho. Nejsem na takové ticho zvyklá. Z ním jakýsi jednotvárný šum, který je mi jakoby povědomý, ale nemohu si uvědomit odkud. Šplouchání moře? Hukot řeky?
Kdybych si s sebou aspoň vzala knihu nebo noviny, něco, čím bych zabila čas.
Sahám do tašky pro desky s papíry a nahmatám v ní něco měkkého. Šál. Úplně jsem na něj zapomněla. Starý šál, který jsem v záchvatu sentimentality přihodila do tašky, když jsem odcházela s domova. Dárek od maminky. Vyndávám ho, vybaluji ze starého zahnědlého papíru. Barvy jsou vybledlé, třásně potrhané a podivná, neznámá vůně, jemná a přitom pronikavá. Šál přes svou měkkost na omak drsný. Bezděky si ho pokládám na ramen, ale zarazím se uprostřed pohybu. Zase ho zabalím a zastrčím do tašky. Přede mnou postel.
A všude ticho.
To ticho mě svírá. Mísí se do něho jakýsi nedefinovatelný neklid, který se stále blíží a znervózňuje mě. Pohlédnu na hodinky. Dvanáct. Čas stojí. Nehýbá se z místa.
Něco, abych zabila čas - divná slova - zabít čas - zabít nepřítele.
Ticho v čase, v nehybném čase.
Přede mnou lůžko. Matka.
Bůhví kde se v téhle chvíli už nachází…
Objevuje se zátoka, hrozivé skalnaté hory, spadající kolmo do moře, zahalené vrcholky, šepot trávy, hlas Marie, vemlouvavý hlas v nekonečném tichu, příběhy o Sunnevě, o Katrín, všechny ty stále opakované příběhy - a my tři, Nina, Arnar a Helgi na výletě po těch nesmírných horách, na výletě do liduprázdné pustiny…
V dálce se ozve osamělý ptačí křik…
Je čas hnízdění ptáků. A slézání ptačích skal a sběru vajec. Čas ruchu a dobrodružství v tiché zátoce u severní výspy fjordu.
Lidé stávají časně ráno z postelí a nevrle setřásají spánek z těla. A vydávají se na cestu. Jdou šikmo po travnatém svahu stále výš a výš vstříc ptačím skalám nad mořem. Skupinka lidí s truhlicemi na vejce zavěšenými na zádech. Napětí v každém nervu, protože nikdo neví, co den přinese.
Na druhé straně horského hřbetu je čeká pohled dolů na strmou skalní stěnu, která se stáčí do oblouku jako obrovitá saň ze starých pověstí. Ta saň, která má vydat zlato. Dá-li Bůh. Všechno, co je dnes čeká, se bude dít podle nezbadatelné vůle boží.
Lidé si stírají hřbetem ruky kapky u nosu. Jitro je studené, jdou rychle. Poslední úsek cesty protahují ramena a napínají svaly. Opět jednou nasadí vše, aby přemohli skálu.
Skalní zeď se na ně studeně zašklebí. Nedělá rozdíl mezi ptáky a lidmi. Černá rozervaná skála kypí životem. Všechno zde kypí ptačím životem, od nejvyššího okraje až do závratné hlubiny, kde býlí, zvlněný pruh příboje nevinně olizuje zeleným slizem obrostlý kámen. Hlučný, čilým ruchem naplněný život. Ale také smrt. Uvolněný kámen proletí s hlasitým svistem vzduchem a obyvatelé jedné skalní římsy zmizí navždy z povrchu země. Pouze rozervané cáry těl provázejí let kamene, zakrvavené cáry. Několik peříček se měkce snáší jarním jitrem. Do tohoto podivuhodného vřeštícího světa se teď mají spustit lidé, do světa svrchovaného majestátu plodnosti a zkázy, kde šedivá tlapa je připravena srazit každého, kdo se jí odváží postavit.
Čas výprav na ptačí skály. Čas smrtelného nebezpečí. Ale také čas, kdy se na obzoru objevují cizí lodi. S napjatými bílými plachtami míří do této zátoky na severu a spouštějí kotvu. Zatímco muži podkasávají plachty, zrcadlí se na lesklé hladině tajuplné, pohádkové lodi, které s sebou přivážení neznámou vůni dalekých zemí, tolik nepodobnou těžkému, syrovému pachu ptačích skal. A v jitřním slunci odráží od paluby člun směrem k pevnině.
Před stavením u zátoky stojí hospodyně a stíní si rukou oči, v tváři nevyzpytatelný výraz.
Nikdo neví, odkud si sedlák Stefan přivedl tak mladou nevěstu. Někteří lidé říkají, že ze severu či východu ostrova, dokonce i z jihu, jiní si šeptají o dalekých zemích nebo o jeskyních divoženek. Ať je tomu tak či onak, jednoho dne se tu tenhle víc než padesátiletý vdovec prostě objevil s mladičkou dívkou, svou budoucí ženou. S mlčenlivou, plavou dívkou s nevyzpytatelnýma očima, jejichž pohled se vepsal do každého, kdo se do nich příliš dlouho zahleděl. A kraj pod horami se drbal za ušima a plácal do stehen a čekal napjatě, co se bude dít. A nedělo se nic. Ani dítě se nenarodilo.