Island: dnešek a minulost
Každy národ dostal, či spíše si na počátku svých dějin zvolil určité podmínky existence dané polohou, přírodou a ovšem i vnějšími historickými tlaky a záleželo na něm, co si s nimi počal. Neznám druhý evropský národ, který si zvolil podmínky životu po všech stránkách tak nepříznivé a přitom je duchovně a v moderní době dokázal tak dobře i hmotně zhodnotit. Stane-li velkoměstem utýraný Evropan dnes na Islandu, připadá si jako ve futurologickém post-industriálním ráji. Zřejmý a poměrně rozvážně rozložený blahobyt, očividný požitek z pěkného bydlení, města na okrajích rozrostlá o půvabné postmodernistické domky - obloučky, kopule, okénka, umělé skalky na přírodní lávě, ekologicky čistá technologie výrobních procesů, zelené obdélníky luk kolem osamělých moderních statků. To vše hned za humny obklopené přírodou, ne mateřskou náručí, do níž utíkáme my, nýbrž přírodou, která nenechává - ani za výjimečně slunečného dne - nikoho na pochybách, kdo je tu pánem. Láva, sopečný popel, zase láva, pusté hory a ledovce a kolem toho všeho oceán, krásný, ale laskání nepřístupný. Obživa i smrt. Převaha přírody nad člověkem (to, co nám dnes ta libě zní, co bychom chtěli a co přitahuje snílky) bije na Islandu do očí a pohříchu i do značné míry určuje chod jeho dějin.
Islanďané (dnes je jich zhruba čtvrt miliónu) jsou jeden z mála malých národů. Které jsou schopny zcela jednoznačně a bezesporně definovat svou identitu. Na svou minulost mohou být jen hrdí. Své předky, kteří v 9. století ostrov za domov svobodně zvolili, znají díky rozvinuté středověké historiografii a ságám jmenovitě, a nad tím, co tito předci dokázali za čtyři století svobodného státu vytvořit na duchovních hodnotách, básnictví a písemnictví, žasnou i jiní. Staletí, která přišla po ztrátě samostatnosti, byla sice krutá, bezohlednost dánského koloniálního přístupu pustošila zem neméně než opakující se sopečné erupce, výrony lávy a žhavého popele, zemětřesení, hladomor a epidemie, ale lidé jako druh přežili. A přesto na prahu 19. století, kdy Evropa startuje do moderní doby, čítal zbytek Islanďanů 47 tisíc duší, tj. asi o třetinu méně než po záboru země v 10. století, a v Dánsku se uvažovalo o jejich přestěhování na jutská vřesoviště, přežili i jako svébytný národ. Díky neutuchající aktivitě duchovní. Po všechna staletí se tu vyprávělo, básnilo, psalo a opisovalo, mezi lidem se udržovala gramotnost a nebylo vzdělance, církevního či světského, který by nevložil do dějin islandské literatury svůj počin. A nebyly to jen počiny mimo evropský čas a prostor. Uvažme například, že učitel latiny ve škole při jihoislandském biskupství překládal v 17. století Komenského Dvéře jazyků. Pravda je, že hlavním stimulem literární aktivity Islanďanů byl živý vztah k básnickým a historickým dílům z dob středověkého rozmachu, ta byla stále znovu a znovu opisována, komentována a rozšiřována a nakonec i sebrána, shromážděna a z velké části zachráněna pro knižní vydání.
A tak v 19. století, když idea národního sebeurčení proniká z Evropy i na Island, tu žije v chalupách postavených z drnů, lávy a mořem vyplaveného dřeva národ, který nevlastní nic než bohatě rozvinutý mateřský jazyk a nepřetržitou kontinuitu jím psané literatury. Což nebylo málo a postačilo jak k národnímu sebeuvědomění, vyjadřovanému především básníky, tak i k novému literárnímu rozmachu, při němž specifická domácí tradice bez problémů splynula s evropskými uměleckými směry. S touto výbavou vstupují Islanďané do 20. století.
Obraz dosud homogenní venkovské společnosti se začíná postupně měnit v našem století s příchodem motorových člunů a traulerů, které umožnily soustředění výroby, podnikání a vznik lidnatějších osad a měst vedle dosavadních selských samot. Hektického charakteru nabyl tento vývoj za druhé světové války jednak dočasným vyřazením konkurentů na světových odbytištích ryb, jednak prudkým vzrůstem dalších pracovních příležitosti po masivním obsazeni Islandu americkou armádou, jejíž omezené, nicméně početné jednotky zůstávají v zemi i po válce a budují letiště v Keflavíku jako vojenskou základnu NATO, což Islanďanům přes všechny zápory nabízelo značné výdělky. V padesátých letech Island vysloveně bohatne (díky mimořádné štědrostí svých rybářských lovišť prožívá "sledí horečku") a stává se z něj prosperující země úzce spojená se západním světem.
Jak je zřejmé z tohoto encyklopedického exkursu do dějin, prokázali Islanďané jako národ obrovskou vitalitu, a třebaže jim v poslední fázi strmého vývoje k moderní společnosti přihrála silnou kartu pochybná štěstěna v podobě pro ně ekonomicky příznivých okolností světové války a vojenské strategie jedné velmoci, je to, co se od roku 1944 - po vyhlášení samostatnosti referendem - nazývá Islandská republika, dílem jejich rukou. Když už ne věčně reptající tuzemci, pak cizinec určitě stane v obdivu. Nemyslím teď přírodu, nýbrž na výtvory lidí, které v ní působí spíš jako artefakty.
Závratně rychlý přechod z chudoby do blahobytu, z jedné civilizační úrovně do druhé, ovšem řádně zamíchal systémem hodnot společnosti, která neprošla pozvolným vývojem měšťanské a městské kultury. Exploze nových jevů jako vylidňování odlehlých krajů, městský způsob života, diktát konzumu a především bezprostřední vliv všeho toho fascinujícího i odpuzujícího, co tehdy celá západní Evropa vstřebávala a shrnoval do pojmu "americký životní styl", to vše a mnoho dalšího příliš náhle a radikálně nabouralo tradiční model reality každodenního života, oprávněně vyhlášený skromností, poctivostí a heroickým bojem s drsnou přírodou. Pochopitelně to bylo pociťováno jako ohrožení národní identity. Ekonomickou euforii provází od samého počátku skepse, vyslovovaná především humanitní inteligencí a spisovateli zvláště. Téma vykořeněnosti člověka přesazeného z venkova do města, jeho zmatku ze setkání s novou, uvolněnou a konzumní morálkou prochází od padesátých let islandskou prózou jako pověstná červená nit. Ne že by skeptici něco namítali proti lepší životní úrovni (donedávna byla naopak hlavním tématem sociální bída), ale je tu to Cizí, co ohrožuje integritu člověka. To Cizí, nebezpečné a nemorální ztělesňovala především americká vojenská základna, tam jezdili za výdělky i pochybnou zábavou ti přizpůsobiví, odtud se šířily pokleslé kulturní a etické vlivy. Nevím, jestli už někdo povolanější objektivně zhodnotil roli této základny v duchovním životě Islanďanů. O jejím negativním dopadu toho bylo řečeno mnoho a právem, vojenská ležení nikdy nebyla právě tím nejlepším prostředníkem kultury a morálky. Existence americké základny však sehrála i roli neobyčejně pozitivní. Tím, že trvale jitřila, a tudíž stimulovala národní cítění Islanďanů, aktivizovala jejich duchovní sebeobranu a zároveň jim dávala intenzivní, byť negativně definovaný pocit souvislostí se světem. Obojí je úhelným kamenem islandské existenciální situace. Démonizace toho cizího vojenského arzenálu uprostřed země, která neměla od středověku jediného vlastního vojáka, spojovala intelektuály bez rozdílu politické příslušnosti. A tlačila je také hodně doleva.
Velmi snadno a plynule přistoupili islandští spisovatelé na notu přímočaré společenské kritiky, která zazněla od konce šedesátých let v té nejzjednodušenější tónině v celé západní literatuře. Nastalo období zatracování už etablované nové a zkažené společnosti, bez ideálů, víry a naděje byli především autoři, a myslím, že se do tohoto postoje stylizovali v souladu s obecným trendem.