Kniha povídek od Jana Suchardy

Knížka Ryby v soli volně navazuje na sbírku Setkání, která vyšla v roce 2019. Přináší osmnáct nových příběhů inspirovaných Islandem. Jsou to povídky velmi specifické. Každá je jiná, a přece všechny cosi spojuje. Je to jejich způsob vidění světa, hlubší vnímání souvislostí a toho, co se skrývá pod povrchem věcí, které rozechvívá a možná i znejisťuje čtenáře.

Island je zemí, jejíž krajina doslova ohromí naprostou většinu návštěvníků. Z putování po ostrově si lidé odnášejí nepřeberné množství obrázků v mobilech, fotoaparátech či ve své paměti. Ale jen málokdo pohlédne „za oponu“, do života Islanďanů a jejich uvažování, do tisícileté historie plné zápasů o přežití v „boji“ s nemilosrdnými přírodními silami.
Tento boj, spolu s duchovním odkazem prvních přistěhovalců, se otiskl i do myšlenkového světa a chování současných obyvatel ostrova. Mnozí berou jako samozřejmost události a jevy, které se racionálně uvažujícímu Evropanovi vymykají z jeho chápání.
A právě knížka Ryby v soli, stejně jako předchozí Setkání, nabízí čtenáři možnost poodhrnout oponu a vidět tak mnohem víc, než jen barvy a tvary krajiny, které se mu rozprostřou před očima při návštěvě ostrova nebo při pohledu na fotografie v knihách, v prospektech cestovních kanceláří nebo na internetu.

Knížka vychází s podporou CK Periscope Skandinávie s. r. o. https://www.periscope.cz/

Vydavatel: JAS - https://www.jas-hrotovice.com/island
Formát 115x155 mm, 136 stran, vázaná v tvrdých deskách, laminovaný potah.

Kniha bude k dostání na přelomu května a června 2020 u všech dobrých knihkupců za 170 Kč, v internetovém knihkupectví Kosmas s 10% slevou za 153 Kč.
Cena pro členy Klubu 130 Kč - možnost osobně vyzvednout v Praze po domluvě s Janou Jakšovou

Nechte se nalákat ukázkou:

Výlet

Popojížděl jsem pomalu po té prašné cestě vedoucí podél vysoké kamenné stěny tvořené čedičovými šestihrany obrovských rozměrů. Zkoušel jsem si představit, jak to zde asi vypadalo, když se ze sopek valil proud roztaveného kamene. Jak dlouho taková erupce mohla trvat a jak dlouho potom láva chladla? A před kolika miliony let se tohle všechno
událo?
Z cesty budí ta stěna dojem obrovské kamenné zdi, za níž by mohlo být sídlo obrů, o nichž se píše v ságách. Ale není to zeď, jen obnažená hrana podlouhlého hřbetu. Po vrchu vede pěšinka, z níž jsou moc pěkné výhledy do krajiny. Kdysi jsem se tam také procházel. I teď jsem nahoře viděl několik lidí. Někde tam je nyní i moje žena. Možná mi mávala, ale proti světlé obloze a na tu dálku jsem si tím nebyl jist. Většina turistů se ovšem spokojí s pohledem zdola, od cesty, kde jsem byl i já, a pak pospíchá dál. Já nepospíchal. Paprsky odpoledního slunce osvětlovaly z boku tu obří stěnu a dávaly tak vyniknout jejímu reliéfu. Svah při úpatí je poset zbytky sloupů, které se ze stěny odlomily. Tisíciletý zub času, mrazy, deště, slunce a nejspíš i nějaké to zemětřesení dokázaly postupně narušovat jednolitou hradbu a ukusovat z ní obrovská sousta.
Co chvíli jsem zastavil a podrobně si prohlížel ten ohromující výtvor přírody. A zase popojel a znovu se zastavil.
Pak jsem se odvrátil od šedého čediče a zadíval se vpravo, kde se u okraje vysokého valu červené lávy krčí bílý domek a kostelík. Také tam jsem už kdysi byl, ale chtěl jsem to místo zblízka vidět znovu. Odbočil jsem na cestu k farmě. Je už dávno opuštěná, ale louky kolem jsou posekané, nejspíš tu hospodaří majitel usedlosti, která je u hlavní silnice a nese stejné jméno jako ta podivná kamenná stěna – Gerðuberg. Cestu ke kostelíku tvoří dvě vyjeté koleje, mezi nimiž je pruh trávy. Jel jsem velice pomalu a často se zastavoval.
Na kostelíku se mi něco nezdálo. Pokud jsem si dobře pamatoval, při poslední návštěvě (ale kolik je to už let?) byl jistě celý bílý stejně jako domek vedle. Teď byla čelní stěna šedá. Ale proč by natřeli kostel šedou barvou a jenom z vchodové strany? Ta bílá tenkrát krásně kontrastovala s malinkým lesíkem před kostelem, spíš jenom skupinkou zakrslých stromů, mezi nimiž jsou hroby, a hlavně se svahem červené lávy za ním. Šedá barva mi připadala nepatřičná.
Konečně jsem byl u kostela, na malém plácku upraveném na parkoviště pro případné návštěvníky tohoto místa. Ale sem turisté naštěstí moc nezabrousí. Stačí jim pohled na monumentální sloupovou stěnu, pořídí pár fotografií, samozřejmě selfíčko a jedou pryč.
Možná se tu čas od času přece jen koná bohoslužba. Nebyly posekané jenom louky okolo cesty, ale i plocha kolem kostela. Z nízkého trávníku vyčnívalo několik reflektorů, ty tady posledně určitě nebyly, nebo jsem si jich ve vzrostlé trávě nevšiml. Musí to být krásný pohled, když se zešeří a kostel je osvětlený. To je jistě dobře viditelný až z hlavní silnice. Ale teď v létě se asi reflektory nerozsvěcejí, nejdřív tak v září, říjnu, ale to tady nebudu, napadlo mě s lítostí.
Zblízka už mi ta šedá barva byla jasná, celá čelní stěna měla nové obložení z vlnitého pozinkovaného plechu. Ten původní už asi prožrala rez a vnikající voda by zničila dřevěnou stavbu. A pozinkovaný plech se musí nechat pár let, aby zoxidoval, a pak teprve je možné jej natřít. I když se mi ta šedá barva nelíbila, potěšilo mě, že se o kostel někdo takhle stará. Snad potomci bývalých majitelů farmy. Rád bych to tu navštívil, až bude kostel opět celý bílý.
Podíval jsem se zpátky ke skalní stěně. Z hlavní cesty odbočilo ke kostelíku velké černé auto, znám ho dobře. Přijíždělo velmi pomalu, střecha a kapota se mu oslnivě leskly. Takhle v protisvětle vypadalo jako stříbrné, nikoli černé. Lesklý bachratý brouk, který se sunul po cestě obklopené po obou stranách sytě zelenou loukou. To přibližování netrvalo dlouho, odbočka k farmě s kostelíkem je dlouhá jen několik set metrů.
Auto zastavilo pravými dveřmi těsně u mne. Z místa řidiče vystoupila žena a přešla na druhou stranu.
Vrátíme se domů, už je beztak dost pozdě, řekla a já přikývl, přestože by se mi líbilo tady ještě nějakou chvíli zůstat.
Pomohla mi přesednout z invalidního vozíku na sedadlo spolujezdce a vozík naučeným pohybem bleskově složila tak, aby se vešel do kufru auta. Dělala to takhle už mnohokrát a měla v tom obrovskou zručnost.
Auto se rozjelo zpátky k hlavní silnici. Ve zpětném zrcátku jsem ještě na okamžik uviděl ten kostelík s šedou čelní stěnou, ale už ho zpola zakrývaly stromy.