Vydalo nakladatelství Kolodraka

Kniha, kterou Vám nabízíme začíná detektivní novelou, protože to bylo přesně deset detektivních románů velmi i méně známých islandských spisovatelů, které mne přilákaly na Island za seveřany povahově zařaditelné mezi Iry a Vikingy. Stejně jako u předcházející knihy Tetovaný tulák, salsa a slzy nechci nabídnout jeden, nýbrž dva literární žánry. Tentokrát zmíněný detektivní příběh a cestopis plný zážitků, pocitů a získaných informací.

Pět týdnů pěšky, stopem, na lodi a autobusem okolo ostrova a napříč jeho vnitrozemím; s deníkem, foťákem, magnetofonem, kamerou a také s emeritním profesorem psychologie University v Reykjavíku Ph.D. Erlendurem Haraldssonem jsem sbíral vše, co mi symbolicky cvrnklo o nos a poskládal to do knihy, kterou si nyní možná neobjednáte a nepřečtete. S tím nic nenadělám, ale snažil jsem se.

Kniha má 184 stran textu a 32 stran obrazové přílohy. Můžete ji dostat za 249 Kč včetně poštovného a balného. Objednávky lze zaslat na e-mail pohodaripel.cz nebo písemně na adresu Martin Dufek, Táborská 1804, 39301 Pelhřimov. Vždy uveďte jméno a adresu, na kterou chcete knihu nebo knihy (uveďte i počet kusů) zaslat. Můžete mi také každý všední den po 17. hodině zatelefonovat na číslo 608 129 974. Termín dodání do čtrnácti dnů.

Martin Dufek

A ještě malá ukázka…
ELFKA…
) 1 (

K tomuto příběhu mne inspirovali žena vyfocená na přebalu a emeritní profesor psychologie Islandské university v Reykjavíku Ph.D. Erlendur Haraldsson. Na Islandu jsem je skutečně potkal, ale nic z toho, co teď budu vyprávět, se jim nepřihodilo. A ještě něco, na Islandu si všichni navzájem tykají, tak budu tykání používat i v tomto příběhu.

Sedmnáctiletá Erla Torfadóttir těžce oddychovala a cítila, jak se potí, i když byla v dřevěné chatě v tuto noční hodinu na konci září vlezlá zima. Již dobrých šestnáct hodin se zatnutými zuby překonávala porodní stahy, které nyní přicházely každých deset minut a trvaly i přes dvě minuty. Před chvílí jí odešla část plodové vody. Byla v chatě v rekreačním areálu v Horách čarodějnic Kerlingarfjollu uprostřed lávových polí islandského vnitrozemí, což bylo zatraceně zvráceně ideální místo pro to, co chtěla a v podstatě musela udělat. Porodit a následně se zbavit vlastního dítěte. Byla tu úplně sama. Sezóna skončila, všichni zaměstnanci odjeli domů. Erla si nechala udělat během své letní brigády zde duplikáty důležitých klíčů a po předstíraném odjezdu společně s posledními pracovníky, se kterými připravila budovy na přicházející zimu, se vrátila. Doufala, že beze svědků, protože se chystala k zoufalému činu.

Přišla při oslavě svých sedmnáctin hloupě a zbytečně do jiného stavu s klukem, se kterým ani nehodlala chodit. Nikdy předtím ještě nepila alkohol a první zkušenost s ním měla pro ni fatální důsledky. Nesouhlasila s pohlavním stykem, ale Gudjón Einarsson, o čtyři roky starší blonďatý kluk s patkou do očí, na ni ve stodole jejich farmy v závěru oslavy zatlačil. Nebyla schopna se mu v opilosti ubránit a to se jí stalo osudným. Její otec Jón Jonsson nebyl zrovna příjemný člověk. Doma pil přespříliš brennivínu, kořalku, kterou si sám destiloval z brambor a ochucoval ji semeny anděliky, ale měl v opilosti ve vztahu k její matce a vlastně i k ní rozhodně daleko k andělovi. Absolutně by nesnesl, aby ona, jeho jediná dcera, přivedla na svět dítě nedospělá a ještě navíc svobodná. To by jí radši zabil, než by snášel potupu a drsné poznámky sousedících sedláků. Ostatně této silné lihovině se ne nadarmo říkalo lidově ‚černá smrt‘ svarti daudí a otec po ní opravdu míval hodně temné nálady a na Islanďana nepříjemně úzkoprsé názory. On táhne farmu a živí rodinu! On doma rozhoduje, co doma bude či nebude! Ženy v manželství, v domácnosti se musejí podřídit… křičel opakovaně, když měl své stavy, do silných kamenných stěn jejich domku na farmě nedaleko Saudárkróduru, ležícího na břehu Skagafjörduru v severozápadním Islandu. Přestože historicky měly ženy na Islandu kvůli malému počtu obyvatel, kdy byl potřeba každý pár zdravých rukou při práci na farmách, při zpracování ryb a při dalších činnostech nutných k přežití v drsných životních podmínkách zcela rovnoprávné postavení s muži, Torfa, matka Erly i Erla samotná, zakoušely v domácnosti čas od času peklo. Když Erla zjistila, že je v jiném stavu a nehodlala si vzít otce dítěte, bylo jí jasné, že to musí utajit.

Těsně před půlnocí porodila. Klidně mohla křičet bolestí a námahou, tady ji nikdo nemohl slyšet. Vlastní porod, o kterém si přečetla veškeré podrobnosti v knize pro nastávající matky, proběhl během několika minut. Celé těhotenství dělala všechno pro to, aby to nikdo v jejím blízkém okolí nepoznal. Stahovala si břicho, hlídala si nálady, aby se vždy včas uchýlila do soukromí, když to na ni přišlo, používala ve spočítaných termínech vložky, které špinila krví králíků a kuřat, zabíjených na farmě k jídlu, aby ani její máma nepojala podezření, že je něco v nepořádku. Nechtěla v žádném případě do toho mámu tahat, protože jí by otec dával ještě větší vinu, než jí samotné, nezodpovědné dceři. Lidé, rodiny na islandském venkově v sobě mají pořád něco z absurdní hrdosti dřívějších skandinávských vikingů, kteří se dokázali za urážku na cti mstít po celé generace i v rámci příbuzenstva. Erla si nepřála, aby otec matku bil a ani aby se její rodina postavila proti rodině Gudjóna. Nechtěla už o něm slyšet.

Děvčátko přišlo na svět potichu, zatímco se matka zalykala bolestí. Erle došlo až po chvíli, že neslyší pláč. Povytáhla se na posteli, opřela se o pelesť a vzala své dítě do náručí. Bylo teplé, ale profialovělé, bez jakékoliv reakce na její doteky. Malá Kolbrún, to bylo jméno, jenž vybrala pro případ, že porodí dceru, nedýchala. Erla neměla v úmyslu svému dítěti jakkoliv ublížit, plánovala je odložit na nějaké farnosti, nebo na prahu nějaké usedlosti. To, že je nyní chovala v náručí bezvládné, mlčící, na ni, na matku, působilo strašně. Začínala pozorovat sama sebe jakoby z jiné perspektivy. Viděla bolest ve svém srdci a lůně z pozice druhého pozorovatele. Zbláznila se? Musí se opanovat, pokud tu nechce umřít. A nechce tu vlastně umřít?

Mechanicky, jako omámená podvázala na dvou místech pupeční šňůru, kterou byla v těhotenství spojená se svojí dcerou, přestihla ji a dvěma prsty vytlačila z konců krev. „Proč to dělám? Moje dcera je mrtvá!“ Podívala se na nehybné dětské tělíčko. Během dvaceti minut vyšla Erle ven placenta. Apaticky ji hodila do plastové vaničky se sraženou krví připravené vedle postele. Přitiskla maličkou Kolbrún k hrudi a vyčerpaně usnula.

„Buď s Bohem, Kolbrún!“ zašeptala Erla oblečená do teplého kabátu a pustila z náručí do bezedné skalní propasti vzdálené od chat deset minut chůze dětské tělíčko pečlivě zabalené v kojenecké zavinovačce. Potichu přicházející nocí nepronikl žádný zvuk. Kolbrún zmizela z jejího světa do říše věčného ledu na dně zemské trhliny naprosto tiše.

Probudila se před hodinou po bezesném spánku. Dcerku stále svírala v náručí. Umyla ji a s něhou oblékla a zabalila do zavinovačky, tak, jak se to naučila podle příručky. Byla přitom nějak zvláštně otupělá, v jakési počínající laktační psychóze, ale stále se dokázala pozorovat jakoby zvenčí, a tak jednala víceméně pragmaticky. Zvrtlo se to, ale nic se nedalo vrátit zpátky. Napadlo ji, že musí odklidit stopy. Někdo by sem ještě mohl přijet. Třeba tu někdo z kolegů něco zapomněl. Rychle se oblékla. Malé Kolbrún dala na krk řetízek s navlečeným zlatým prstýnkem, na kterém bylo zevnitř vyryto „Erle Gudjón!“. Ten prsten jí donesl Gudjón, který po zpackané oslavě jejích narozenin začal navštěvovat jejich rodinu bez jakéhokoliv pocitu studu nebo viny. Byl neotesaný dospívající venkovský muž a do ní, Erly, se opravdu zamiloval. Vůbec mu nedošlo, že se v opilosti dopustil něčeho špatného. Erla se k němu chovala chladně a odměřeně, což neuniklo její matce, ale ani jí Gudjón zvlášť sympatický nebyl, tak do toho dceři nemluvila. Erla nyní považovala za smířlivé gesto, když při tomto neskutečně pohanském pohřbu dala své mrtvé dceři i něco od jejího genetického otce.

Začalo jemně sněžit, tak drobounce, že mezi prvními letošními vločkami byl v šeru ještě rozpoznatelný hřeben ledovce Hofsjökull. Na konci září to na Islandu nebylo nic neobvyklého. Sníh padal Erle do světlých vlasů i do hlubin ledového hrobu maličké Kolbrún.

Druhý den Erla brzy ráno vstala. Fyzicky to zatím zvládala, protože předtím měla jako venkovanka pracující na farmě výbornou kondici. Došla k parkovišti a nastartovala starého Opela. Půjčila si ho od své starší kamarádky ze školy v Akureyri, která na celé léto odjela na studijní pobyt do New Yorku ve Spojených státech. Chytil na podruhé a stěrače začaly stírat sníh na předním skle. Rozsvítila světla, protože slabé slunce bylo ještě za obzorem. Erla řidičák neměla, ale na střední škole v Akureyri ji spolužáci v pískovně za městem a pak na štěrkových cestách podél pobřeží naučili obstojně řídit. A na Islandu, jak ze zkušenosti tvrdí cizinci, jsou tak maximálně dva dopravní policisté, takže tohle problém nebyl. Doma ji očekávali až za týden a bez jakéhokoliv podezření. Studenti na Islandu totiž mají tři měsíce prázdnin, kvůli zimnímu nedostatku slunce a většina z nich se nechává přes celé léto zaměstnat, stejně jako Erla, která si úmyslně vybrala práci daleko od civilizace ve zdejším rekreačním zařízení. Před několika dny zavolala z recepce mámě, že se ještě minimálně týden zdrží u kamarádky v Akureyri kvůli nástupu do školy a pak že přijede. Musela vrátit auto a dát se dohromady, aby doma nic nepoznali. V chatě, kde porodila by našel stopy tragické události jen zkušený kriminalista vybavený sadou na zajišťování stop na místě činu. Zařadila jedničku a pomalu se rozjela. Štěrková cesta byla pod vrstvou čerstvého sněhu ještě docela dobře rozpoznatelná a nebyly na ní žádné vyjeté koleje od pneumatik, či stopy chodce.

„To je dobře, nikdo odtud dnes v noci neodjel ani neodešel. Nikdo tu nebyl.“ řekla nahlas, aby slyšela svůj hlas. Potřebovala se víc soustředit. Problém byl nemyslet stále na události posledních dvou dnů. Byla psychicky vyčerpaná a nechtěla sjet z cesty. Pustila rádio a opět oběma rukama uchopila volant.

„Dobré ráno, je šest třicet, třicátého září 1987,“ řekla hlasatelka nějakého místního rockového rádia a začala hrát skladba Child in Time od skupiny Deep Purple.

„Dítě v čase, Kolbrún!“ Erle při expresivním zpěvu Iana Gillana vytryskly slzy. Vodopád slz odplavující emoční napětí; až musela na chvíli zastavit. Neosvětlené auto, které vyjelo kus za ní na horizont prudce zastavilo a začalo rychle couvat zpátky.

) OPOŽDĚNÝ ÚVOD (

Už se vám určitě někdy stalo, že jste se začetli do knihy, zavřeli uprostřed věty oči a ocitli se v ději. A všechno tam vám náhle bylo povědomé. Takové déja vu. Po chvíli jste se zase vrátili, trochu zmatení, do knižní reality. Děj příběhu jako naschvál odbočil na první křižovatce do vám neznámé oblasti, ale pocit spřízněnosti s autorem či s prostředím vám zůstal někde vzadu v hlavě. Četli jste čím dál rychleji a přesto jste několikrát, byť v napětí, odložili knihu, abyste si nějaký detail z ní ověřili v encyklopedii, zeměpisném atlasu, cestopisné publikaci nebo na internetových vyhledávačích. A když jste otočili poslední stránku závěrečné kapitoly, nedostavil se kýžený klid. Pročetli jste se k cílové metě, ale nová se vám objevila v mlhavé dálce. Já toto všechno prožíval při četbě první islandské detektivky, jenž se mi dostala do rukou. Jmenovala se Severní blata a napsal ji pro mne tenkrát neznámý Arnaldur Indridason. Hned jsem si zjistil, že nakladatelství Moba, které ji vydalo, má edici nazvanou Severská krimi a postupně jsem si z ní přikoupil dalších šest knížek jmenovaného autora. A to už jsem se ocitnul v tenatech severních bohů Odina a Thora. Toužil jsem poznat tektonicky neklidnou ostrovní zemi i její zvláštně introvertní obyvatele osobně. Pak se mi dostaly do rukou ještě dvě detektivky Stelly Blómkvist, velmi svérázné a nezávislé Islanďanky, což moji zvědavost ještě vystupňovalo a dorazila mě kniha Čas čarodějnice od Árniho Thórarinssona. Posbíral jsem nejsilnější emoce z třinácti měsíců strávených na cestách po světě, posílil se z energií, které mnou protékaly při přípravě třinácti vypravěčských pořadů, vybavil se radostí i zkušenostmi z psaní předcházející knížky a přesto se zalekl. Přiznávám, že stále ještě i po té dlouhé době, co jsem vykročil na cestu tuláka s domovem, hledám odvahu více snít a důsledněji realizovat své sny. Nakonec jsem ale 29. června 2009 přece jen pod křídlem letadla, kterým jsem odletěl, spatřil první islandský, chladivými barvami hýřící ledovec, plačící ledovcovými řekami na vrásčitou tvář sopečného pole kousek od pobřeží. V tom okamžiku jsem věděl, že o Islandu udělám nejenom pořad, který nazvu Sága o světě zvaném Island, ale napíšu i knížku a dám do ní přílohu vybraných fotografií. Island bude jistě země nádherná pro hledače a pustá pro lidi bez snů. A pak se začalo rychle zvětšovat islandské mezinárodní letiště u Keflavíku, na kterém moje letadlo právě přistávalo.

Ještě následující událost musím dát do úvodu. Když jsem letištní hale čekal frontu před směnárnou, kde jsem si chtěl vyměnit eura za islandské króny, padl mi zrak na titulek anglicky psaných novin Iceland Review, které informují anglicky mluvící návštěvníky Islandu o hlavních domácích událostech. DEAD NEWBORN IN GLACIAL CHASM! Mrtvé novorozeně v ledovcové…? překládal jsem v duchu a na elektronickém překladači jsem vyťukal slovíčko CHASM. Na displeji se zobrazilo: PROPAST. Mrtvé novorozeně v ledovcové propasti. Co se tu přihodilo za tragedii? přemýšlel jsem. K článku patřila fotografie, na které muž a žena v červených teplých kombinézách, s helmami, čelovými svítilnami a horolezeckými sedáky přivázanými na lana, ukazují fotografovi dětské tělíčko v zavinovačce, které podle popisku právě objevili v rozšklebené skalní trhlině za nimi: Hrůzný nález učinili glaciologové, vědci studující zbytek ledovce Hofsjökull v hluboké propasti v pohoří Kerlingarfjöll. Zdroj: Morgunbladid. Pak mne někdo za mnou upozornil, že už je u okénka směnárny volno. Tak to všechno začalo.