Setkání všech milovníků severu, islandských fanatiků a jejich přátel

Již devátý ročník Islandského dne se uskuteční v sobotu 12. června v Městské knihovně v Praze (vstupné 50 Kč na celý den). Na programu jsou přednášky, promítání, besedy, filmy a to vše na téma Island, jeho přírodní krásy, kultura, současnost i historie. Pozvání přijali islandští hosté z Herring Era Musea, Folk Musea a Klubu cestovatelů na hřbetu koně.

Program:

09:00 - 09:05 Zahájení
09:05 - 09:35 Na cestě po Islandu s Jiřím Stejskalem - hudební slideshow
09:40 - 10:30 Hédinsfjardargöng – projekt Island (Ervín Stehlík)
10:40 - 12:10 Trek napříč Islandem na hřbetu koně (Anna María Pétursdóttir a Arnar Bjarnason)
12:15 - 13:00 Studium na Islandu. Jak na něj? (Tomáš Kubeš)

13:00 - 13:30 Přestávka (ochutnávka islandských sleďových jednohubek)

13:30 - 14:30 Island 2x na 3 kolech aneb 100 maratónů na Islandu vleže ( Broňa Nágel)
14:40 - 15:30 Vývoj ekonomické situace na Islandu rok po té (Pavel Kohout)
15:40 - 16:30 Eddická a skaldická poezie (Jan Kozák)
16:40 - 18:40 Siglufjörður, Herring Era Museum, Folk Museum a národní zpěv þjóðlög (Örlygur Kristfinnsson a Guðný Róbertsdóttir)

18:50 - 19:20 Islandské kontrasty – vyhlášení vítězů fotosoutěže, předání cen, promítnutí slideshow sestavené ze soutěžních fotografií

19:30 - 20.30 Na Island v zimě (Majka Zelenková)
20:35 - 20:45 Flora Islandu (Petr Böhm)

Návštěvníci si budou moci opět zakoupit za zvýhodněné ceny, platné pouze v Islandský den, některé z nabízených knih: Kameny mluví (190 Kč), Island autem (250 Kč), Island země neznámá (250 Kč), Islandský slovník (o ceně se jedná, max 300 Kč) a některé tituly z edice severské krimi.

Z programu podrobněji:

Putovaní napříč Islandem na hřbetu koně – Anna Mária Pétursdóttir

Již více než deset let cestuje spolu každé léto islandskou vysočinou skupina lidí, která se skládá z pěti rodin a která si sama sobě dala legrační jméno: "Islandský Horsemanship Club"
Aby si uchovali vzácné momenty z putování a zachytili kouzelnou islandskou scenérii, rozhodl se manželský pár Anna Maria a Arnar natočit a zpracovat dva krátké filmy z jejich cest. Jedná se o letmé pohledy, záblesky vzpomínek, které nechtějí konkurovat profesionálním filmům, ale spíše vznikly jako amatérské dárky pro souputníky na koních.

První film zachycuje 800 km dlouhé putování napříč Islandem z roku 2004. Dvacet nadšenců se vydalo spolu s více než sto koňmi ze severovýchodního cípu země – mysu Fontur na poloostrově Langanes, aby o osmnáct dnů později natočili poslední záběry z bílé věže Reykjanesviti na samém jihozápadním výběžku poloostrova Reykjanes. Cesta vyžadovala měsíce příprav, od zajištění ubytování pro členy klubu, nájmu pastvin, jídla pro novodobé nomády i seno pro koně, vhodnou výbavu do tvrdých islandských podmínek, až po zajištění podpůrné skupiny. Spalo se ve školách, ubytovnách, hotelích, horských chatách i pod modrou oblohou s půlnočním sluncem. Cestou nezažili jen pěkné chvilky, kdy si mohli vychutnávat překrásnou, mnohotvárnou a liduprázdnou krajinu, ale i horké momenty při brodění ledovcových řek, putování pouští v písečné bouři, nebo jezdecké boty plné vody po celodenním lijáku.

Druhý film, který vznikl v červenci loňského roku zobrazuje sedmidenní cestu z Lake Valley na severu do údolí Thjorsardalur na jihu.

Siglufjörður – městečko na severu Islandu, Herring Era Museum, Folk Museum a národní zpěv þjóðlög - Örlygur Kristfinnsson a Guðný Róbertsdóttir

Guðný a Örlygur z městečka Siglufjörður své vystoupení rozdělili do třech částí:
Prvních 40 minut se budou věnovat historii i současnosti jejich města a informacím o Herring Era Museum, v dalších dvaceti minutách nás zavedou do Icelandic Folk Music Centra a představí Folk Music Festival. Po té se ponoříme na 15 minut do islandské hudby a hry na historické hudební nástroje zaznamenané na DVD, abychom si v poslední části poslechli zpěv naživo přímo od našich islandských hostů. Na závěr zbude čas na vaše otázky.

Eddická a skaldická literatura – Jan Kozák

Měsíčník pro světovou literaturu PLAV vydaný v září 2009 byl věnován staroseverské literatuře. Do jeho obsahu přispěl i Jan Kozák, který se zabývá výzkumem a překládáním staroseverské literatury se specializací na mytické a legendární látky (ságy o dávnověku).
Eddická a skaldická literatura patří k největším překladatelským oříškům kvůli kombinaci hlavních a vedlejších přízvuků, aliteracím i metaforám.

Ukázka z překladu Jana Kozáka Heiðrekovy hádanky:

Tu pravil Gestumblindi:
1.
„Mít bych si přál, co měl jsem včera,
Hádej, co to bylo:
Lidi to kazí, slova to zarazí,
Přesto to výřečnost provází.
Promysli hádanku, Heiðreku králi!“
Král řekl: „Dobrá je tvá hádanka, Gestumblindi, už
jsem ji uhádl. Přineste mu nějaké pivo! – To kazí úsudek
mnohého muže a mnozí jsou též mnohomluvní, pokud
získá pivo navrch. A některým se zas jazyk zamotá, takže
neřeknou celé slovo.“

Na cestě po Islandu s Jiřím Stejskalem, hudební slideshow

Autor fotoprezentace V barvách země islandské, která obdržela v roce 2009 první místo v rámci cestovatelského festivalu Kolem světa - SlideShow Awards, si připravil speciálně pro 9. Islandský den prezentaci, která bude uvedena v premiéře pod názvem Na cestě po Islandu s Jiřím Stejskalem. Tato třicetiminutová hudební slideshow nás na začátku dne příjemně naladí a vtáhne do atmosféry Ledové země.

Odkaz na fotogalerii:
http://www.jiristejskal.cz/Island/Album/album/index.html

Liduprázdné fjordy, vodopády, bizarní pohoří, aktivní i vyhaslé sopky, horké prameny uprostřed lávových či ledových pouští – to je fascinující a jedinečná krása Islandu. Tento nádherný ostrov, ležící těsně pod severním polárním kruhem, láká jedinečnou přírodou, která je svými tvary a barvami naprosto odlišná od toho, na co jsme zvyklí u nás. Je charakteristický především svou drsnou, strohou a civilizací nedotčenou přírodou. Sotva kde jinde lze nalézt na tak malém prostoru ty nejrozmanitější scenérie ledovců a sopek se všemi projevy ledovcové a vulkanické činnosti. Na Islandu stále probíhá proces geologického utváření zemského povrchu. Na každém kroku tu vřou, dýmají a syčí přírodní zdroje energie a přibližně každých pět let dochází k sopečné erupci. K nejnápadnějším geologickým útvarům patří čedičové sloupy, zdobící povrch ostrova jako velkolepá díla mimozemských umělců, nebo barevná ryolitová pohoří v oblasti Landmannalaugar. Krajina v okolí jezera Mývatn je jako otevřená geologická učebnice – lze tu nalézt kráterové řady, krátery s kruhovými nasypanými valy, pseudokrátery, tabulové sopky vytvořené pod ledovcem, četná lávová pole a termální oblasti. Na Islandu se nachází největší evropský ledovec Vatnajökull. Mladou tvář země však formují i jiné přírodní živly – především voda. Potoky a řeky na mnoha místech představují úchvatné přírodní divadlo mohutných vodopádů. Voda se však nevalí jen koryty řek, nýbrž na mnoha místech prýští v podobě vařících pramenů a gejzírů ze země. To vše je Island – země přírodními zvláštnostmi a okouzlujícími barvami a tvary podmanivá. A pro fotografa obzvlášť…

Studium na Islandu – Jak na něj? - Tomáš Kubeš

• hromadné foto výměnných studentů (RU listopad 2008)
• fotku z prezentace závěrečného projektu
• party v dešti

Přednáška bude věnována základním aspektům vysokoškolského studia na Islandu a měla by zodpovědět následující otázky: Co může Island studentům nabídnout? Jaké možnosti studia jsou pro Čechy dostupné? Kde na ně získat peníze? Na co se připravit a na co těšit? Jak studium přežít ve zdraví a dobré náladě?

„O Islandu, Islanďanech a všech věcech s nimi spojenými, tak jak jsem je viděl svýma očima během studia v zemi gejzírů, ohně a ledu.“ – Tomáš Kubeš, prosinec 2008
http://www.tomaskubes.net/IS_blog/

Island 2x na 3 kolech aneb 100 Maratónů na Islandu vleže - Broňa Nágel

ISL 2008 Ring road 2234 km / ISL 2009 sever + západ 2009 km
Sám proti větru, dešti, mrazu ba i teplotním rekordům.(Hicovým).
Guru Azubu. Světoběžník od narození, už v plenkách pobíhal ve starobylých uličkách Assisi, od té doby neposeda. Milovník života, kol, žen, Islandu a vlastně milovník vůbec. Nejspokojenější důchodce široko daleko. Příležitostný testovací jezdec, vyjede na dva dny, vrátí se za dva týdny :-)

Krize na Islandu - rok po té, Pavel Kohout

Úryvek z knihy Finance po krizi / Pád premiantů - Island (Pavel Kohout, kniha vyšla v září 2009 v nakladatelství Grada.)

Byl by Island na tom lépe, kdyby již dříve přijal euro? A vůbec, zde je namístě obecnější úvaha: může si malá otevřená ekonomika v době volného pohybu kapitálu dovolit vlastní měnu?

Na první otázku lze odpovědět snadno: ano, Island by dnes byl nepochybně v mnohem lepší situaci, kdyby byl hypoteticky vstoupil do eurozóny od samého jejího počátku – co do konkurenceschopnosti by na členství v eurozóně islandská ekonomika měla. Neexistovala by totiž možnost bezhlavého zvyšování úrokových sazeb. Islandské banky by neměly čím lákat zahraniční klienty, a gigantická finanční bublina by se tudíž nekonala. Island by dodnes byl prosperující ekonomikou s vysokým kreditním ratingem. Možná by trošku trpěl inflací, ale ta by rozhodně nebyla vyšší než 18 % jako v lednu 2009.

Druhá, obecnější otázka nemá tak snadnou odpověď. Pokud má malá otevřená ekonomika rozumnou centrální banku s guvernérem, jehož rozhled přesahuje základní učebnice, pak vlastní měna není luxusem, nýbrž rozumnou variantou. Dobře řízená národní měna umožňuje vyhýbat se úvěrovým bublinám a tlumí inflační, případně též deflační tendence

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/pavel-kohout.php

Na Island v zimě - Majka Zelenková

Po každoročním letním objevování krás Islandu, jsme konečně vyrazili i v zimě. Letošní islandský únor byl obzvláště mrazivý.
Během našeho týdenního pobytu se teplota pohybovala mezi – 7°C až – 17°C, což nahrávalo přesně tomu, po čem jsme toužili.

Naším hlavním cílem bylo vidět na vlastní oči zamrzlé islandské vodopády. Ačkoliv jsme se k některým, kvůli příliš velkým závějím sněhu, vůbec nedostali a k některým jen obtížně, ty, které jsme viděli, opravdu stály za to.
První den našeho pobytu na tomto nádherném ostrově vůbec nenasvědčoval tomu, že budeme mít ke konci našeho pobytu se sněhem až takové problémy, jaké jsme měli, když nás sněhová bouře doslova odřízla od možnosti pokračovat v cestě dál.

Vše nakonec dobře dopadlo a my se o své zážitky s Vámi rádi podělíme. Těm, kteří by chtěli navštívit Island v zimě, rádi poskytneme pár praktických rad

Hédinsfjardargöng Projekt, Island - Ermín Stehlík

Účelem projektu je spojení dvou městeček Siglufjördur a Olafsfjördur na severu Islandu realizací projektu Hédinsfjardargöng. Jedná se o celkem 14 km dlouhý silniční projekt, kterého součástí jsou dva tunely, Siglufjördur-dlouhý 3,6 km a Olafsfjördur, dlouhý 6,9 km.
Islandská vláda rozhodla o realizaci projektu v roce 1990 a po období výběru nejvhodnější varianty, které skončilo rozhodnutím o realizaci projektu Hédinsfjardargöng, byla v roce 2006 vypsána a realizována soutěž o zakázku, ve které uspěla česká firma Metrostav a.s. Praha, ve sdružení s Islandskou firmou Háfell ehf.
Při ražbě tunelu Siglufjördur byl dosažen průměrný postup 200 m/měsíc, nejlepší měsíční výkon byl 303 m. Přítoky vody způsobovaly potíže zejména při ražbě ve sklonu 3%, kdy bylo potřeba intenzivní čerpání, aby se voda odstranila z čelby tunelu.

Výstavba tunelu ze strany Olafsfjördur začala v říjnu 2006 a celý tunel byl proražen v dubnu 2009, kdy se potkala 5 km dlouhá ražba z Olafsu s 1,9 km dlouhou ražbou z fjordu Hédinsfjördur. Průměrný měsíční výkon na delším úseku byl 180 m (i když nejlepší měsíční výkon byl 330 m), práce byly výrazně zpomaleny neočekávaným výskytem velkých přítoků studené vody (tlak až 32 barů), což si vyžádalo použití speciálních prací na utěsnění prostředí ještě před čelbou tunelu.
Tunel by měl být uveden do provozu na konci září 2010.

Islandská květena v obrazech - Petr Böhm

Autor krátké slideshow si při návštěvě Islandu začal coby botanický amatér fotografovat místní květenu. Doma doplnil latinská jména, popisky, místo nálezu i zajímavé informace a sestavil prezentaci. Tak proč se s ní nepodělit s ostatními?

Siglufjörður – městečko na severu Islandu, Herring Era Museum, Folk Museum a národní zpěv þjóðlög - Örlygur Kristfinnsson a Guðný Róbertsdóttir

Fotografie z Muzea sleďové éry

Článek z časopisu Prestige Life 02/2009:

ZA STŘÍBRNÝM POKLADEM DO SIGLÓ

Znovu se rozpršelo. Dešťové kapky bubnují na přední sklo auta, ve kterém čekáme na desátou hodinu, kdy bude otevřeno muzeum. Venkovní teplota se po ránu standardně drží na 6°C a těžké mraky se stále tlačí do fjordu.
Do Siglufjörduru jsme dorazili již včera večer. Místo poklidného městečka s 1400 obyvateli nás čekalo překvapení v podobě desítek obytných vozů, přívěsů a stanů na travnaté ploše u pitoreskního starého přístavu. V ulicích se pohybovaly davy rozjařených lidí, doprava byla regulována přenosnými zábranami, po hlavní třídě projížděl policejní vůz tam a zpět. Situaci jsme vnímali o to citlivěji, že předchozí dva týdny jsme strávili převážně ve vnitrozemské pustině, kde kromě skřítků nemusíte za celý den potkat ani živáčka.

Dlaněmi otírám zamlžená okna auta. Narozdíl od včerejška jsou ulice takřka liduprázdné. V každém procházejícím muži vidím Örlygura – ředitele a hlavního ideového tvůrce Muzea sleďové éry. Örlygur a jeho žena Guðný se měli stát hlavními hosty osmého ročníku Islandského dne. Jejich úkolem mělo být nejen povídání o muzeu a předvedení ukázek islandského folklóru, ale i pokřtění nového průvodce islandským vnitrozemím - Island autem. Bohužel ekonomická situace na Islandu a další okolnosti tyto plány na poslední chvíli pokazily. A tak jsme se domluvili alespoň na malém setkaní při našem letním putování po Islandu.

Nazpět časem

Konečně se dveře muzea otvírají a my vcházíme do ohromné dřevěné haly nazvané Dům lodí. První dojem je fascinující: připadáme si, jako by nás stroj času vrátil o nejméně 60 let zpátky a my se ocitli brzo ráno ve starém přístavu plném zakotvených lodí. Sporé osvětlení dobových plynových lamp, zvuky moře a racků tento dojem umocňují. Procházíme se po molu kolem barelů s nasolenými sledi, vcházíme do kajut a přístavních bud s nářadím. Vzadu bliká maják a jeho světlo se odráží na různých částech devíti vystavených lodí, takže máme brzy dojem, že lodě nejsou v muzeu, ale houpají se na vlnách ve skutečném přístavu. Projekce filmů na čelní stěně a fotografií po bocích nám dává představu o životě v Sigló v jeho největším rozkvětu – v éře sleďové horečky. Zapomínáme na zimu, na déšť, na sníh, který nám překřížil cestu, na brod, který jsme si netroufli přejet, a stáváme se obyvateli města první poloviny dvacátého století.

Sledi přicházejí, sledi odcházejí

Sledi (clupea harengus – druh žijící pouze v severních vodách) se stali již před stovkami let jednou z hlavních potravin, zdravou a bohatou na vitamíny, pro mnoho evropských národů. Jejich lov probíhal v souladu s přírodními zákony až do doby, než na moře vyrazily velké motorové lodě a začaly se využívat nové rybářské technologie.
Ale žádné zdroje nebývají nevyčerpatelné a ani sledi nejsou výjimkou. A tak po masivním a neregulovaném výlovu nastává v šedesátých letech útlum.

Klondyke v Atlantiku

Nejinak tomu bylo na Islandu, kde nová éra velkého sleďového dobrodružství trvala sto let (1867 – 1968). Je otázkou, jak by se islandská společnost vyvíjela nebýt sleďů. Hráli důležitou roli zvláště v době hospodářské deprese a v období dvou světových válek. Zajistili ekonomickou nezávislost země.
Vše začalo příchodem norských rybářů, kteří rozvinuli na severu a východě Islandu lov sleďů. Zvláště ve druhé vlně po roce 1903 vznikala nová města, ve kterých byly zpracováváním sleďů zaměstnány stovky místních obyvatel. Sledi se nejen nakládali se solí do dřevěných barelů, ale extrakcí masa od oleje se vyrábělo krmivo pro zvířata. Olej měl širokou škálu použití od náplně do olejových lamp až po výrobu mýdla. Postupem času sami Islanďané začali přebírat iniciativu, až v roce 1916 poprvé počet barelů s nasolenými sledi vyprodukovaný Islanďany přesáhl počet barelů z továren norských majitelů. Sleďová horečka zasáhla také silně Siglufjördur, kde byla v roce 1911 postavena první továrna na zpracování sleďů na Islandu. Během čtyřiceti let se přeměnil z řídce osídlené osady v prospívající město s 3000 obyvateli. Vzniklo tu 23 solících center a 5 továren na zpracování sleďů. Stal se jedním z nejvýznamnějších islandských přístavů a podílel se 20% na celkovém národním vývozu slanečků.
Ale na konci šedesátých let se lodě začínají vracet nejprve s hubenými úlovky, po té s prázdnou. Slanečkový „Klondyke“ je u konce, vidina bohatství se pro mnohé rozplývá jako mlha.

Muzeum sleďové éry

Obyvatelé Siglufjörduru se rozhodli připomínat největší rozkvět svého města současným i budoucím generacím. Od nápadu nebylo daleko k realizaci, a tak vzniklo ojedinělé muzeum svého druhu, zaměřené na sleďový průmysl na Islandu. Umístěno je do tří nezávislých objektů. V přízemí domu Roaldsbrakki – původní solící stanici postavené Nory v roce 1907, nalezneme mnoho předmětů potřebných k výrobě slanečků. Z každé místnosti, z každého předmětu na nás dýchá atmosféra starých časů. Dobové fotografie nám pomáhají vytvořit si představu o podmínkách, ve kterých se žilo a pracovalo. V prvním patře procházíme kanceláří, kde sídlilo vedení a kde dělníci dostávali týdenní výplaty. Ve druhém patře bydlely ženy pracující ve stanici během léta. Vše je ponecháno tak, jako by se měly večer vrátit – tady jsou přes židli přehozené šaty, tam zase rozepsaný dopis, kolem oprýskaného zrcadla nalepené fotografie Garry Coopera, z radiopřijímače se chraplavě linou šlágry padesátých let 20. století…
V druhé budově s názvem Grána je instalována továrna na oddělení a zpracování masa a oleje. Zahrnuje unikátní výstavu strojů, olejových tanků a nářadí. Vše je sestaveno tak, jak továrna fungovala mezi roky 1919 až 1950.
Třetí je již zmiňovaná budova Dům lodí. V roce 2004 se jejího slavnostního otevření zúčastnil dokonce i norský korunní princ Håkon.
Muzeum sleďové éry v Siglufjörduru se v roce 2000 stalo prvním, které převzalo cenu, udělovanou muzeím na Islandu. Pyšní se také titulem Evropské muzeum roku 2004.

Zpátky do současnosti

Vycházíme ven, už jen mrholí, tak se připojujeme ke spoustě lidí, obklopujících molo u Roaldsbrakki. Tam skupina herců předvádí, jak se zpracovávali sledi. Vtipným narážkám moc nerozumíme, ale dobře se bavíme spolu s ostatními. Když stříbrná těla sleďů zaplní dva barely, ozve se harmonika a z pracujících se stanou opět členové folklorního souboru, kteří tančí a zpívají nejen pro potěchu přihlížejících, ale - jak je zřejmé – i sobě samých.

Opouštíme Siglufjördur a v hlavách se nám promítají scény z lovu sleďů, vidíme loďky houpající se na vlnách se stříbrným pokladem v sítích. Jsme zase o něco blíž pochopení této kouzelné země – Islandu. A já vím, že udělám všechno pro to, aby Örlygur a Guðný přijeli v červnu roku 2010 do Prahy na již 9. Islandský den.

JJ - FN KIF