krátká nápověda pro ty, kdo se chtějí vydat na Island a cestovat po něm autem

Když jsme se o prázdninách 2009 rozhodli, že bychom se chtěli podívat na Island, nevěděli jsme o Islandu zhola nic. Snad jen, že ještě patří do Evropy a že se na něj nedostaneme vlakem.Všechny ostatní informace jsme ale museli hledat a někdy se pak pracně orientovat v poskytnutých odpovědích. Pokusila jsem se sepsat pár poznámek pro ty, kdo dostanou stejný nápad, budou stejně nadšení, ale budou také stejně neinformovaní a nezkušení jako my čtrnáct dní před odjezdem do úplně jiného kousku Evropy. Toto je naprosto amatérský článek, jen takový deníček z dovolené, prosím o Vaši shovívavost :-)

Cestovka (loď, letadlo, letenky po internetu, auto)

Přemýšleli jsme, jak se na Island vůbec dostat, jak tam cestovat. Vzpomněli jsme si docela pozdě – ale přesto jsme se pokusili udělat průzkum nabídky cestovních kanceláří. Zájezdy, které by se nám byly bývaly líbily, už ale byly obsazené. Co dál? Autem se nám nechtělo. Lodí?

Jednou bych chtěla jet na Island lodí, tou mýtickou Norrönou. Našla jsem internetové stránky Smyril Line (http://www.smyril-line.com/), společnosti, která lodní dopravu na Island a z Islandu organizuje. Trochu mi nebyly jasné ceny, ale kontakty uvedené na internetových stránkách fungovaly a tak jsem zjistila, že trajekt z Hanstholmu na Island (18.8. v 11:00, příjezd 20.8. v 10:00) a zpět z Islandu do Dánska - do přístavu Esbjerg (2.9. ve 20:00 příjezd 5.9. v 09:00) stojí pro dvě osoby na lehátkách bez auta 916€ (zpáteční jízdenka). (Je rozdíl v cenách i mírně v trase v červenci a srpnu, a pak v září a později.) Cena tedy poměrně příznivá, ale co ten čas? Je to jen lodí 5 dní + doprava do Dánska a z Dánska. A jelikož jsme neplánovali moc dopředu, neměla jsem v práci k dispozici ani moc volna, tak jsem si představovala náš výlet na Island tak na 10 dní. A kdyby z toho měl člověk 6 dní strávit na cestě, moc by toho z Islandu neviděl. Tedy pro cestu na Island a z Islandu jsme se rozhodli použít letadlo.

Chvíli jsem přemýšlela, jak vybrat správnou leteckou společnost, jak koupit lístky apod. Pak jsem ale usoudila, že se pokusím obrátit na odborníky. Z průzkumu trhu jsem věděla, že nejvíc zájezdů na Island nabízí CK PERISCOPE (www.periscope.cz). Obrátila jsem se tedy na ně. Vlastně až tam mě pan Chodur, odborník na cestování na Island a po Islandu, přesvědčil, že pokud nemáme neomezené časové možnosti, je jednoznačně nejlepší a nejflexibilnější půjčit si na Islandu vůz. Po diskuzi s panem Chodurem ze zmíněné CK a po poradě s Pavlem jsem tedy objednala dvě letenky a půjčení auta na 10 dní. Času nebylo moc, objednávali jsme vše víceméně na poslední chvíli. Trochu nestandardně jsme tedy vše zaplatili dopředu – po internetu. Doklad o zaplacení byl vlastně jen potvrzením, které zasílá na požádání banka na mejl. To jsem mejlem poslala do cestovky a ta mi obratem poslala letenky i voucher pro autopůjčovnu.

Za tak krátkou dobu bylo nevykorespondovatelné zaslat smlouvu, podepsat smlouvu a zaslat zpět, zaplatit, počkat na potvrzení o platbě a pak teprve poslat letenky a další dokumenty. Spolehla jsem se na serióznost zmíněné cestovky a byla jsem maximálně spokojená. Veškerá komunikace byla nanejvýš rychlá (mejlem, poštou) a věcná, vše klapalo. CK PERISCOPE zaměřená na severské země je opravdu profesionální společnost, vřele doporučuji jakoukoliv spolupráci s ní (aspoň po vlastní zkušenosti se zájezdem na Island). Dodatečně musím ještě panu Chodurovi ze zmíněné cestovky poděkovat, jelikož měl se mnou velkou trpělivost (hlavně při veškerém mém váhání ohledně placení).
Dvě zpáteční letenky a půjčení auta na 10 dní nás stálo 50 000Kč.

Ještě něco málo k autobusům:

Zjistila jsem na Internetu, že existuje řada organizovaných autobusových výletů po Islandu a také možnost zakoupit si jízdenku po určité trase (některé trasy jsou obousměrné, jinde můžete jet jen jedním zvoleným směrem), po které jezdí autobusy o prázdninách pořád dokola. Nevýhoda ovšem je, že tím kterým místem projedou většinou jen jednou za den. Mohl by to být tedy dobrý způsob cestování pro ty, kdo mají třeba měsíc času na poznávání Islandu. My jsme ale nakonec zůstali u toho auta.
http://www.nat.is/travelguideeng/bus_stop_the_real_icelandic.htm
http://www.trex.is/

Letiště

Letěli jsme z Berlína, z letiště Schönefeld. Přemýšleli jsme, jak se tam dostat. Napadlo mě, že bychom mohli jet vlakem, pro dva lidi by určitě připadala v úvahu i nějaká sleva. Na internetu lze pohodlně vyhledat spojení, dokonce i spojení po Berlíně – až na letiště Schönefeld. Cesta by nám trvala jen o něco málo déle než autem.
Pavel ale s variantou „vlak“ nesouhlasil.

Ještě se nabídl bráška, že by nás odvezl až na letiště a že by pro nás zase přijel, ale to by vyšlo dráž než vlak.
Nakonec tedy Pavel navrhl, že bychom mohli jet jeho autem, bude řídit.

Cesta podle navigace proběhla celkem bez problémů (až na hodinovou zácpu před Berlínem z důvodu havárie malého osobního auta). Jen jsme ještě neměli stoprocentně jasno, jak to bude s parkováním. Na internetu (http://www.berlin-airport.de) jsme si prostudovali plán letiště Schönefeld a přilehlých parkovišť a v mapách na Googlu jsme si pak našli souřadnice parkoviště, kam jsme hodlali na 10 dní postavit autíčko. Ty souřadnice jsme pak zadali do navigace.

Na internetových stránkách letiště funguje také rezervační systém na parkoviště – je jich u letiště víc a obecně lze říci, že čím dál od odbavovací haly, tím levnější. Je ovšem nutné zarezervovat si místo na parkovišti s předstihem, později už není rezervace možná. Výhoda rezervace je kromě jistoty volného místa na parkovišti také daleko nižší cena za parkovné (téměř o polovinu).

Jelikož mi pořád ne a nešlo potvrdit rezervaci parkovacího místa po internetu, zvedla jsem nakonec telefon, na parkoviště zavolala a zjistila, že je již příliš pozdě na rezervaci (dva dny předem nestačí). Paní mě ale potvrdila, že je míst dost, že můžeme klidně přijet.

Jeli jsme tedy na parkoviště bez rezervace. Při příjezdu na parkoviště jsme si nechali v automatu vytisknout lístek, který jsme pečlivě uschovali. Na tom automatu bylo také tlačítko, které fungovalo jako telefon na centrálu toho parkoviště. Ihned se ozval hlas, který nabízel pomoc (ovšem pouze německy, aspoň se mi hodila moje částečná znalost němčiny).

Parkovné jsme pak platili až při odjezdu. Parkovné za těch deset dní činilo myslím 99 €. Platili jsme v automatu. Lze zaplatit mincemi, papírovými bankovkami, kartou. Všechny naše obavy se tedy rozpustily jako led v horké vodě.

Peníze (platební karta, půjčení auta, kurz)

O penězích a způsobu placení jsme začali více přemýšlet v okamžiku, kdy jsme v instrukcích týkajících se půjčení auta našli informaci o tom, že při přebírání auta si autopůjčovna zarezervuje na naší kartě určitý obnos a že lze k tomuto úkonu použít pouze embosovanou platební kartu. Elektronickou kartu vůbec nepřijímají. (Dodnes mi není jasné, jak si někdo může zarezervovat na mé kartě určitý obnos, který si může v případě daném smlouvou strhnout, nebo alespoň jeho část. Ptala jsem se na to i v bance, ale také jim to nebylo moc jasné. Snad je to možné jedině při tzv. platbě po internetu, ale jak to funguje, mi nebyli sto říci.)

Jelikož jsem byla 14 dní před odjezdem na dovolené, přemýšlela jsem urputně, jak si zařídit novou kartu. Nechtěla jsem riskovat, že moje elektronická karta nebude při půjčení auta přijata. Nakonec jsem využila telefonního bankéře. Pavel našel doma všechny údaje, které se musí telefonnímu bankéři nadiktovat, aby s Tebou začal komunikovat. Po telefonu jsem si objednala vydání embosované platební karty (embosovaná platební karta je karta s reliéfním písmem, která je bezpečnější, při platbě s ní se vždy zadává PIN apod.), vydání trvá týden, bylo to tedy tak tak. Že je karta vydaná a připravená v bance k vyzvednutí se pozná tak, že Ti přijde domů obálka s PINem. Tedy embosovanou kartu jsem si dva dny před odjezdem vyzvedla (jelikož nám domů ve Mříčné nechodí pošta, musela jsem se ještě v době, kdy je pošta v Martinicích, kam mi pošta chodí a kde mi ji nechávají, otevřená, dojet do Martinic pro dopis s PINem) a elektronickou kartu zrušila.

Kartu jsem v bankomatu ihned vyzkoušela a hned po první zkoušce jsem si změnila PIN na původní. Pak jsem ještě na přepážce požádala o limit na tzv. „platby po internetu“, abych měla dostatečný limit při půjčení auta.

A ohledně placení na Islandu: Měli jsme s sebou každý nějaká eura, ale vůbec jsme je nepoužili (tedy kromě placení v Německu na benzince na WC, kde jsou potřeba drobné). Ale na Islandu nebyla hotovost potřeba vůbec. Původně jsme počítali s tím, že si na Islandu vybereme z bankomatu přímo islandské koruny, ale nebylo to vůbec potřeba. Všude se dalo platit kartou. Všude! Jediné místo, kde se na Islandu nedalo zaplatit kartou, byl mincový automat ve sprchách v kempu. Jinak i zmrzlina, i pohled, i jakékoliv vstupné, potraviny, ovoce, vše se dalo platit kartou.

A kurz? Původně jsme přepočítávali vše „děleno 4“ (tedy počítali jsme např., že věc, která stojí 200ISK, je v přepočtu za 50Kč), ale později jsme zjistili, že v době, kdy jsme na Islandu byli, byl kurz „děleno sedmi“ (tedy věc za 200ISK přišla vlastně na 29Kč).

Půjčení auta

K vlastnímu půjčení auta zbývá dodat, že stačilo v Keflavíku na letišti najít přepážku půjčovny auta a pak už to bylo jednoduché. Paní u přepážky si vyžádala kartu (tu novou embosovanou Master Card) a řidičský průkaz a podstrčila mi k podepsání smlouvu. Byla napsaná drobounkým písmem (něco jako naše pojišťovací smlouvy) a paní se tvářila ukrutně otráveně, že si ten text čtu. Ještě že byl anglicky. Nic záludného jsem tam nenašla (ani jsem tam nenašla, jak je to s tou zálohou přes platební kartu).

Paní u přepážky nám ještě na schémátku ukázala, kde je auto, které si máme půjčit, poškrábané či jinak poškozené. (V půjčovně, kterou jsme zvolili, jsou všechny škrábance a poškození označené malinkou nálepkou. Zdálky vidět není, ale zblízka ano. Člověk si tak může zkontrolovat v průběhu používání auta, jestli je ten který škrábanec čerstvý, nebo jestli už na autě byl.

Jenže my byli na letišti kolem půl jedné v noci místního času, venku foukalo, pršelo a byla tma, navíc jsme byli v Keflavíku poprvé a paní se zrovna netvářila, že by s námi šla k autu. Jen nám dala instrukce, ve které části parkoviště auto najdeme, jaké vlastně je (tmavě šedý Nissan micra), také jsme nafasovali mapu Islandu, vzali klíč a prostě se vydali do tmy hledat to cizí auto. Ani nevím, jak bych takhle v noci ty škrábance zkontrolovala. (Teprve teď mi došlo, že takové věci, jako kontrolovat počet škrábanců na půjčeném autě, se na Islandě dělat nemusejí, jelikož by nikoho ani nenapadli šidit. Hm.)

A vrácení proběhlo hladce. Už při půjčení jsme dostali instrukce, kam auto přivézt před odletem. Stačilo najít to správné parkoviště před letištěm, dojít do kanceláře autopůjčovny, oslovit pracovníka půjčovny a vyčkat. Pan kontrolor vzal klíčky a šel si auto prohlédnout a projet se s ním. Byl spokojený (auto jsme pouze zběžně omyli, vyklidili a dopumpovali pneumatiky). Na strhávání z karty došlo, ale jen proto, že jsme platili za možnost, aby řídil ještě někdo další, ne jen osoba, která si půjčovala auto, a ještě nějaký poplatek za „opotřebení životního prostředí“. Bylo to řádově 700Kč (půjčovné jsme měli zaplacené předem – viz. cestovka).

Pojištění

Zaplatili jsme si klasické cestovní pojištění (léčebné výlohy). Na Islandu sice platí plastová kartička pojištěnce, ovšem kdyby člověk neměl zaplacené ještě cestovní pojištění, bude si muset vše hradit. A to by se asi (nejen na Islandu) nedoplatil. (Navíc jako dárce krve mám cestovní pojištění na určitý počet dní v roce zdarma.)
Co se týká půjčeného auta, to má autopůjčovna pojištěné.

Angličtina

Islandština je pro středoevropana dost exotický jazyk. Naštěstí anglicky se dalo domluvit téměř všude, anglické popisy byly také na hodně místech (např. v návodu na samoobslužných benzínových stojanech apod.). Angličtinu /obecně/ vřele doporučuju!

Kempy (placení, nabíječky, sprchy, vařiče)

Spali jsme buď v autě (a to hned první noc: Přiletěli jsme okolo půl jedné v noci a první, co jsme chtěli vidět, byla Modrá laguna. Jenže byla – moc blízko. Tak jsme jen přejeli na parkoviště před lagunou a pospali si v autě a počkali, až otevřou), nebo v kempu (ve stanu), nebo (dvakrát) mimo kemp (ve stanu).

O kempech asi tolik:

Je docela běžné, že se do kempu dostaneš až po tom, co ho opustí obsluha. Nevadí, prostě se ubytuj a zaplatíš ráno. Na Islandu by asi nikoho ani nenapadlo nezaplatit. Kempy jsme navštívili tři, všechny byly poměrně malé. Jednoduché sociálky, sprchy na mince (to je to jediné místo, kde je potřeba mít islandské mince, cca 150ISK), nějaká malá stavbička, kde má obsluha kancelář. Pozor – zásuvky jsou tu za poplatek, myslím na nabíjení různých baterií – do telefonu, do foťáku. Jen v jednom kempu se mi podařilo pozdě večer, když už nikdo nevařil, vytáhnout ze zásuvky dvouvařič a na chvíli oživit svůj telefon. Platit za nabíjení se mi nechtělo – akumulátory do foťáku jsem měla dva a kvalitní a telefon může být o dovolené přece vypnutý… V jednom kempu nebyla elektřina vůbec, platilo se asi 300m od kempu u benzínové pumpy (to bylo ve vesničce Geysir).

Shrnuto – výhody kempu jsou asi tyto: je tu rovný zatravněný plácek na postavení stanu, alespoň studená voda z kohoutku, záchod. Na elektřinu ani přímo na zásuvku, respektive jejich přítomnost, se v kempu spolehnout nedá, ani teplá sprcha nemusí nutně vyjít, pokud tedy nemáte dost drobných islandských mincí.
Ještě poznámka: úplně náhodou jsme navštívili i kemp, který byl zcela zadarmo! A to v něm bylo nádherně vybavené zázemí – ve dřevěném srubu, s automatickou pračkou, čistým záchodem, umyvadlem s teplou vodou a společenskou místností. Bylo to ve městečku Skagaströnd. Chce to prostě hledat – nebo možná i mít trochu štěstí. Když jsme tak projížděli islandskou krajinou a začínalo se připozdívat, přemýšleli jsme, kde složit hlavu. Buď jsme potkali ceduli kemp, nebo občas nějaký rovný vhodný plácek nebo přinejhorším šikovné, ne moc frekventované parkoviště. Záleželo, jak rychle se setmělo.

Koupaliště (versus sprchy v kempu)

Zjistili jsme, že je nejlepší očistu těla provádět v areálu místních koupališť. Říkám koupaliště, protože všechna, která jsme navštívili, byla venkovní. Vypadala sice jako klasický plavecký bazén, ale bez střechy. Podle jedné fotografie, která byla vystavena na chodbě jednoho takového zařízení v městečku Hvammstangi, jsme pochopili, že na Islandu se tato zařízení používají v zimě v létě pořád stejně. Jsou pořád venkovní a jsou pořád stejně teplá - voda v bazénu na plavání má na Islandu teplotu 30st.C!! Island má prostě levnou energii. Je to tu cítit a znát na každém kroku. Navíc v každém takovém koupališti – bazénu - jsou kromě plavacího bazénu ještě menší bazénky, většinou jen na sezení, bývají dva až tři, které mají vodu ještě teplejší: 38, 40 a 42 (!!) st.C. Je to úžasně uklidňující, člověk si prohřeje kosti a zrelaxuje. Navíc tu bývají tobogány a sauna a to vše v ceně cca 350ISK (cca 70Kč) – na celý den!!!

Tedy jednoznačně návštěvu islandských koupališť – i těch nejobyčejnějších – doporučuju.

Jen ještě upozornění: některé bazény nemají plavací bazén, ale jen bazénky na relaxaci. Lze to poznat podle piktogramů na značkách. Když je u človíčka teploměr (a u něj většinou malinkým písmem napsáno 40°C), pak se jedná jen o termální lázně (viz. druhý obrázek).

Stanování jinde (mimo kemp)

Před odjezdem jsem pročítala různé materiály o Islandu dostupné na internetu a psalo se tam i o možnostech stanování mimo kempy. Po zkušenosti z letošního srpna mohu ale potvrdit, že 1/ nikdo nás odnikud nevyhnal, ale 2/ je opravdu komplikované najít vhodné místo k postavení stanu jinde než v kempu.
Island je totiž divoká země plná vychladlé lávy, kamenů a štěrku a na takových místech se stan opravdu staví těžko. Nebylo by tam moc pohodlné poležení. A téměř všude jinde jsou ohradníky pro ovce a koně. A to i na těch nejnepravděpodobnějších místech. Ale když už nějaké takové místo, které není za plotem, je pohodlné a je ve směru vaší cesty najdete, zkuste ho. Se setměním jsme ulehli, s rozbřeskem vstali (trochu přeháním), vše po sobě uklidili.

Počasí (vybavení)

Ano, počasí. Jak se údajně vyjádřil pan František Nepil, který Island také navštívil, není na Islandu počasí, ale jsou tam pouze ukázky počasí. A měl naprostou pravdu.

Počasí se rychle střídá a rozhodně není horké. Byli jsme na Islandu v srpnu a za celou dobu jsem nikde nechodila pouze v tričku s krátkým rukávem, vždy jsem měla – třeba bez bundy – alespoň triko s dlouhým rukávem.

Pořídili jsme si také nejkvalitnější větrovky, jaké jsme mohli – s XCR GOREtexem - a dnes bych – po zkušenostech – vzala na cestu i kalhoty ze stejného materiálu. Může to vypadat jako reklama, ale věřte, že jsem člověk, který nosí již od roku 1998 jednu zimní bundu, která vlastně není ani moc zimní a kterou beru i na běžky, na sněžnice a vůbec všude. Jen na prkno jsem dostala novou – skutečně zimní - bundu. Ale jelikož jsem kdysi prodávala (tři roky) v obchodě s kvalitním outdoorovým vybavením a oblečením, vím, co GORE XCR výrobky umí. Potřebujete pevnou lehkou větrovku, která ochrání před deštěm jako pláštěnka, ale přitom bude ještě prodyšná. A jako student jsem na takovou bundu nikdy neměla dost peněz, tak teď jsem si ji konečně pořídila. Byla to velká investice.

Dále jsou naprosto nutné kvalitní pohorky, tedy pokud se chcete alespoň trochu kochat islandskou přírodou jinak než ze sedadla auta. Na ty boty čeká láva, ostrá jako břitva, solfatárová pole, kluzké kameny v národních parcích a snad i led na ledovci a kdoví co ještě.

Pak několik funkčních (rychle schnoucích a pot odvádějících) triček, ponožek a pár kousků prádla.
A rozhodně plavky (a ručník)!! Do všech těch koupališť, bazénů a lagun.

Jsem zvyklá cestovat bez auta, tedy auto pro mě bylo dost velký luxus. Měla jsem tak s sebou několik věcí navíc – třeba nepromokavý obal na batoh – nebyl potřeba. Nosili jsme nakonec jen malý příruční batůžek a věci v něm měli v igelitce.

A nutný je také kvalitní stan. Pořád počítejte s deštěm a větrem.
Hodila se také čepice a rukavice.
Zbytečná je myslím klasická busola, jelikož jsme tak blízko pólu a navíc v natolik bouřlivé zemi, že bych se na střelku kompasu zrovna nespoléhala.
Ostatní části vybavení byly docela běžné – jak kdo potřebuje.

Typ auta

I o tom, jaká auta po Islandu jezdí, jaká auta používají Islanďané a jaká si půjčují cizinci, bylo již na různých místech napsáno mnoho řádků. Tak snad jen zase čerstvá osobní zkušenost: Pokud dodržíte pravidla silničního provozu, pokud budete pečlivě sledovat všechny značky a uposlechnete pokynů autopůjčovny, budete s vozem, který jste si půjčili, spokojeni.

My měli malinký Nissan Micra. I s tímto vozem jsme byli sto projet nepohodlnou štěrkovou cestou kolem nejmohutnějšího evropského vodopádu Dettifoss v severovýchodní části země. Sice mě – jako řidiče – poněkud zaskočilo, když jsem na začátku této cesty uviděla značku „příštích 63km velmi špatná štěrková cesta“, ale podle všech podkladů ani tato cesta nebyla pro naše autíčko zakázaná, tak jsme jeli. Občas bylo drkotání po štěrku únavné, občas unavující, ale i takové cesty se projet daly.

Tedy nenechte se zmást – na poznání mnoho z toho nejzajímavějšího z Islandu – zvláště pokud máte omezený čas na poznávání krás této země – vám bude stačit malé spolehlivé autíčko.

Ještě upozornění. Na internetu jsem se mimo jiné dočetla, že auta, která si můžete na Islandu půjčit, jsou přeci jen auta zvyklá po Islandu jezdit, resp. jsou poněkud uzpůsobená, byť se tváří jako úplně normální evropská vozidla. Někdy je dobrý třeba jeden centimetr výšky podvozku…

Řízení auta (provoz, kvalita silnic, řidičák, odpočívadla, atrakce u silnic)

Už v cestovní kanceláři nám pan Chodur říkal, že se nám ježdění autem po Islandu bude líbit (říkala jsem, že nejsem žádný velký/valný řidič). A měl pravdu. Aut jezdí po Islandském venkově opravdu poskrovnu. Větší provoz si užijete jen kolem větších měst, obzvláště kolem Reykjavíku a kolem mezinárodního letiště v Keflavíku. Jinak ale budete na silnici dost často sami. Maximální povolená rychlost je 90km/h, to platí pro asfaltové cesty, a na štěrkových cestách je to 80 km/h (tam jsem ale jezdila daleko pomaleji). Ve městech se jezdí 50 km/h.

Na tomto místě je potřeba říci, že na Islandu je velmi málo silnic. Kolem ostrova vede okružní silnice č. 1 a ani ta není celá asfaltová. A i na této silnici je většina mostů jen pro jedno auto. Je tu tak malý provoz, že to tak zatím postačuje.

Ostatně islandské cesty jsou tak specifické, že o nich bylo nasáno již mnohé, a to i na oficiálních islandských i jiných internetových stránkách (http://www.vegagerdin.is/, http://www.island.cz/clanek.html?id=601) a dokonce i v literatuře (např. průvodce islandským vnitrozemím nazvaný Island autem od Jana Suchardy).
Tam naleznete vše potřebné, návod, jak řídit, seznámíte se se speciálními islandskými dopravními značkami apod.
Dodnes se musím usmívat, když si vzpomenu, jak jsme míjeli značku, na které stálo: příštích 63 km (!!) velmi špatná štěrková cesta. (I při velmi špatném stavu našich silnic žádnu takovou značkou neuvidíme…)
Řidičský průkaz zcela postačoval náš evropský (nový – plastový).

Ještě pár poznámek k cestování autem po Islandu. Jak už jsem na jiném místě napsala, nejsem příznivcem automobilového cestování. Jenže na Islandu je opravdu jen velmi málo možností, jak se přemisťovat z místa na místo. A Island se alespoň na první podívání zdá být přímo přichystaný pro automobilové turisty. U silnic jsou veškeré značky, které motorista – turista potřebuje. Ze značek na silnici se dozvíte, co je ve městě k dispozici, kde je benzínová pumpa a také kde je která přírodní či jiná zajímavost. A pak bylo u takového místa vždy dostatečně velké parkoviště, většinou i lavička a hlavně velké a přehledné informační tabule. Stačí tedy projíždět islandskými silnicemi a sledovat cedule. U cedule pak vystoupit, přečíst si obsah a jít si to které místo prohlédnout. Většinou nebývá taková připravená vycházka dlouhá. Zřídkakdy je to víc než kilometr, spíše to bývají jen stovky metrů.

Island není zemí, která by se dala jen tak přejít pěšky. U nás můžete přejít z Lužických hor třeba na Kralický Sněžník (když na to máte dost času), ale na Islandu? Jsou místa, kde je jen láva. A tak byste šli den, dva, pořád láva, týden, pořád láva. Nikde voda, obchod s potravinami, ani žádné divoké plody, kterými by člověk mohl svlažit hrdlo. Jen láva. A pak jdete další týden a narazíte na ledovec.

Ohledně ježdění ve vnitrozemí moc říci nemohu. Měli jsme půjčené jen malé autíčko, se kterým nám byly cesty ve vnitrozemí zapovězené. Je tam hodně brodů, cesty jsou nezpevněné, někde je ledovec, jinde rozvodněné řeky… Velká těžká terénní auta vybavená na projíždění hluboké vody budete potkávat často. Je to otázka prestiže místních a také pomůcka pro turisty. Nicméně když budete na Islandu poprvé a nebudete tam zrovna půl roku, i s malým neterénním autíčkem uvidíte tolik, kolik jste neviděli za dlouhé roky ve střední Evropě.

Benzínové pumpy (placení, výběr pohonných hmot)

Potkali jsme jen jednu jedinou benzínovou pumpu s obsluhou (a taky na ní byl benzín dražší). Docela běžné ale jsou samoobslužné osamoceně stojící stojany (jeden dva) někde u odpočívadla, nebo i ve městě (dokonce i pár kilometrů před letištěm), na kterých lze zaplatit jedině platební kartou. Návod k obsluze byl na většině stojanů i anglicky, tak jsme to zvládli bez problémů.

A typ benzínu? Na ten jsem se ptala paní už na letišti při přebírání auta. Prý je na víčku od palivové nádrže. Byl tam opravdu vyznačený. Ale i kdyby nebyl – na Islandu je jeden typ benzínu a nafta. Nic jiného. Tedy pokud nesáhnete zrovna po „pistoli“ s označením DIESEL, sáhli jste správně.

Pěší túry na Islandu (značení)

Větší pěší túru jsme absolvovali pouze jednu, a to v národním parku Skaftafell. Tady zrovna se nám hodily naše nepromokavé větrovky (celý den pršelo). Cesty v tomto parku byly velmi dobře značené.

Naše turistika a vůbec poznávání Islandu ale většinou probíhaly tak, že jsme zamířili vozem nějakým směrem za cílem vyčteným v různých materiálech. Pak jsme buď našli hledaný cíl nebo třeba i nějaký jiný cíl. Vše bylo totiž dobře značeno už u silnic. Někdy jsem měla pocit, že silnice na Islandu jsou postaveny tak, aby u nich byly všechny největší Islandské /přírodní/ zajímavosti.

Tedy uviděli jsme u silnice ceduli – informační tabuli, většinou u parkoviště či odpočívadla. Zastavili jsme, prostudovali tabuli a vyrazili na obhlídku terénu. Někdy nás čekalo pár desítek metrů jindy třeba 3km okruh např. kolem kráteru. Tedy moc jsme nenachodili, ale hodně moc věcí jsme viděli. Najeli jsme vozem za těch deset dnů ca 2500km.

Ceny

Opsala jsem si v obchodě ceny některého zboží. Zde jsou:

Banány 239ISK/1kg
Rajčata 499ISK/1kg
Jablka 189-349ISK/1kg
Margarín 279ISK/400gTvrdý sýr 1200-1500ISK/1kg
Džus 100% 199-319ISK/1l
Jogurt (SKYR) bílý 165ISK/500g
Jogurt (SKYR) ochucený 308ISK/500g
Fazole Heinz v rajčatové omáčce 189ISK/420g
Chléb nakrájený na plátky 340ISK
Zubní pasta Colgate 429-509ISK/75ml
Dámské vložky Always ultra 569ISK/10ks
Marmeláda (obyčejná) 219-269/400g
Marmeláda (lepší) 699-720ISK/284g
Tuňák 150-209ISK/185g
Omáčky v prášku (3-4 porce) 150-209ISK/1 sáček
Zákusek v cukrárně 500-800ISK
Vstup do Modré laguny 23€
Pohled 60-100ISK
Teplá polévka v občerstvení 600ISK
Vstup do bazénu 350ISK
Noc v kempu pro jednoho člověka 600ISK
Benzín cca 170-188ISK/1l

Modrá laguna

Modrá laguna je opravdu laguna s nádherně teplou vodou zbarvenou do světle modra – díky přírodním minerálům, které se v laguně v hojném množství vyskytují. Modrá laguna je kousek od mezinárodního letiště v Keflavíku. Modrá laguna je hojně propagovaná ve všech možných materiálech – nutno ale dodat, že na rozdíl od některých jiných atrakcí je návštěva Modré laguny jedinečný zážitek. Nic takového jsem až do návštěvy Modré laguny neměla možnost navštívit.
Není to jen ta teplá voda a modrá barva, ale také perfektní a propracované služby, moderní šatny, moderní čisté luxusní sprchy, příjemné místo s prodejem občerstvení, prodej nápojů přímo v laguně (z mola), příjemná odpočívárna, čisto, luxus. Se zážitkem z termálního koupaliště ve Vrbovém v roce 2005 nemá Modrá laguna naprosto nic společného (i když to koupaliště ve Vrbovém prý doznalo značných stavebních změn…).
Jednoznačně doporučuju!

Celodenní vstupné je 23€. Hodně najdete taky na: http://www.bluelagoon.com/.

Potraviny (restaurace, kavárny)

Klasickou restauraci jsme vlastně nenavštívili. Jen v Akureyri jsme si zašli do moc pěkné a útulné kavárny. Překvapilo nás, kolik různých věcí si člověk mohl vybrat např. k čaji – několik druhů cukrů, mléko, i výběr čajů byl velký. Překvapila nás také možnost požádat obsluhu o další horkou vodu.
Na benzínových stanicích pak měli ponejvíce občerstvení typu McDonald, někde ale překvapili dobrou horkou polévkou a chlebem. Polévka je většinou někde v restauraci bokem v termosu, zaplatíte u pultu a pak si sami naberete, kolik chcete. A také chleba. Studená voda ve džbánu bývala také všude k dispozici.

Voda

Voda je na Islandu kvalitní a dobrá. Kde se jen dalo, nabírala jsem si vodu do našich cestovních plastových lahví a vždycky byla dobrá. Island je země živá, plná horkých pramenů, vodopádů, ledovců, solfatárových polí a dalších projevů síly Země.

Pozorování velryb

Pozorování velryb se všude možně inzeruje. Nejlepší by mělo být na severu země v Húsavíku. Tak jsme se tam vypravili. Pavel se moc těšil. Já si ale neplánovala, že uvidíme něco jedinečného. Ti, kdo jezdí skutečně pozorovat velryby, určitě stráví celé dny na /širém/ moři, než uvidí nějakou kapitální velrybu. Co můžeme vidět my za tři hodiny plavby v zátoce? Navíc v Húsavíku tuto živnost provozují minimálně dvě společnosti, a tak když jsme byli na moři, byly tam s námi ve stejnou dobu ještě další dvě lodi. Navzájem si vysílačkami říkali, kde co zahlédli a pak ty „ploutvičky“ proháněli. Jenže toho se ryba samozřejmě lekne a ponoří se.
Tedy na pozorování velryb jeďte jen, pokud nemáte přehnaná očekávání.

A pak se ještě určitě běžte podívat do muzea velryb, které je hned u přístavu. To muzeum určitě stojí za to.
Plavba (3 hodiny na moři) stojí: 48€.
Vstupné do muzea velryb stojí: 900ISK.

Tuleni

Po nepříliš vydařeném pozorování velryb v Húsavíku jsme si nedělali moc velké naděje, že bychom mohli vidět nějaké tuleně. Ale o co méně bylo pozorování tuleňů inzerováno, o to více tuleňů jsme viděli. My jsme jich na poloostrovu Vatnsnes poblíž městečka Hvammstangi viděli celou řadu. Bylo nás tam pár lidí, od auta se na pobřeží moře šlo asi kilometr pěšky a tuleňů jsme si užili v jejich přirozeném prostředí do sytosti. Dokonce byli hraví a komunikovali s námi během svých plavacích hrátek.

Kostely

Dlouho jsme se islandským kostelům vyhýbali. Na vesnici jsou to vlastně spíš kostelíky než kostely. Byla jsem z nich úplně jak Alenka v říši divů. Jsou malinké, nebo malé (jeden velký jsme navštívili pouze v Reykjavíku, stojí na náměstí na kopci Skólavörðustígur a jmenuje se Hallgrímskirkja, je zároveň nejvyšší stavbou na Islandu. Nemůžete ho přehlédnout, je vidět odevšud.).

Povětšinou obsahují toaletu, předsíňku a často jsou vytápěné ústředním topením. Zjednodušeně řečeno, jsou to kostely pro lidi. Na Islandu potkáte také hodně úplně nových moderních kostelů. A všechny jsou odemčené. Můžete vstoupit, v tichu postát, zastavit se, přispět drobnými mincemi do košíčku. Zapsat se do pamětní knihy. Když budete mít štěstí, potkáte i nějaký starší lidový dřevěný kostelík, jako se poštěstilo nám kousek od Gríndavíku.

Naše cesta den po dni

6.8. čtvrtek - Mříčná – Berlín – Keflavík
7.8. pátek - Keflavík – Blue Lagoon – Reykjavík - Kerið (kráter) – Geysir
8.8. sobota - Geysir (Strokkur – gejzír) – Gulfoss (vodopád) – Hvolsvöllur (obec) – Seljalandsfoss a Skógafoss (vodopády) – Skaftafell
9.8. neděle - Skaftafell (národní park) – Atlantický oceán – Jökursárlón (laguna pod ledovcem) – Höfn (kemp)
10.8. pondělí - Höfn (koupaliště) – Egilstaðir (město) – Seyðisfjörður (přístav, kam připlouvá Norröna, kemp)
11.8. úterý - Seyðisfjörður - Dettifoss (nejmohutnější vodopád v Evropě) – Selfoss (vodopád) – Ásbyrgi (skály) –Húsavík (útesy)
12.8. středa - Húsavík (přístav, odkud se jezdí na pozorování velryb) – muzeum velryb – Námafjall (solfatárová pole) – Leirhnjúkur (sopka v blízkosti mohutné sopky Krafla) – termální koupaliště u jezera Mývatn
13.8. čtvrtek - Reykjahlíð (kostelík) – Mývatn (jezero) – Höfði (lesík u jezera Mývatn) – Hverfjall (kráter) – Skútustaðir (kostelík) – Goðafoss (Božský vodopád) – Akureyri (přísta, letiště, cukrárna) – Skagaströnd
14.8. pátek - Skagaströnd – Vatnsnes (poloostrov) – Þingeyrar (kamenný kostelík) - Hvítserkur (skála v moři) – tuleni – Hvammstangi (bazén)
15.8. sobota - Reykholt – Grábrók (kráter) – Deildartunguhver (horké prameny) - Barnafoss („dětský“ vodopád), Hraunfossar, Húsafell (nástupní místo na ledovec) - Þorlákshöfn (rybářský přístav) – Grindavík
16.8. neděle - Grindavík – Blue Lagoon – Keflavík – Berlín
17.8. pondělí - Mříčná

Odtud jsem čerpala před odjezdem hodně informací:
http://www.island-info.cz/
http://www.islandklub.com/