"Malý ostrov, který chtěl skoupit celý svět… Párty skončila!" hlásaly na podzim škodolibě zahraniční noviny finanční krach Islandu. Ve skutečnosti se ovšem nejednalo o zas tak velké překvapení. Celý kontext a vývoj, který k současné situaci vedl, už popsala pro Lidové noviny velmi zasvěceně Helena Kadečková. Zde bych se rád pokusil popsat podrobněji celý sled loňských událostí více zblízka očima laika, který nerozumí ekonomii ani politice, a mozaiku si může poskládat jen z úlomků zpráv, ozvěn a nejistých drbů, které si navíc občas napohled i protiřečí… Snad to alespoň lépe odrazí zmatenou situaci obyčejného člověka na Islandu, který si naivně myslil, že se ho tyto problémy bohatých spekulantů nikdy nebudou týkat.

Tisíc let s ovcemi, sto let s rybami a sedm let bankovního "zázraku"

Islanďané byli po dlouhá léta velmi hrdi na svůj "ekonomický zázrak", nicméně pokud jste se někoho zeptali, v čem to vše spočívá, lidé obvykle jen pokrčili rameny. Prostě to byl Zázrak. Na jaře se v jednom z dílů místního satirického televizního pořadu (ne zcela nepodobného České sodě, byť v přiměřeně zředěné formě) objevil jeden ironický pokus o výklad podstaty islandského "ekonomického zázraku" pro zahraniční turisty: "Všechno to spočívá pouze v pozitivním myšlení. Tím, že změníme všechny mínusy na plusy - například v účetnictví - tak místo, co bychom dlužili více a více miliard, najednou vlastníme více a více miliard!" Od října už každé pětileté dítě ví, že páni komedianti vystihli situaci přesněji, než by komu bylo milé.

Island byl až do konce devatenáctého století zemí žijící téměř ve středověkých poměrech a nezanedbatelná část populace tak ve svých "drnových chýších" žila ještě v první polovině dvacátého století. V učebnicích dějepisu najdete posměšné dánské fotografie zablácených cest mezi několika skromnými vesnickými chalupami tvořícími ještě na počátku století tehdejší Reykjavík s titulkem: "Tomuhle říkají na Islandu ulice!". Nicméně během posledního století se země změnila skutečně k nepoznání. Tradiční zemědělskou produkci vystřídal moderní rybolov ve velkém, který do nedávna tvořil prakticky celý hrubý národní produkt, postupně lehce doplněný turistickým ruchem a nově i kontroverzní produkcí hliníku díky levným přírodním zdrojům elektrické energie. Islanďané paradoxně vydělali na obou světových válkách a zvláště ta druhá je vynesla mezi moderní národy, v dobrém i zlém smyslu. Metody, kterými vytěžili ze své strategické polohy za tzv. Studené války, by nicméně i zarytý patriot patrně nezřídka musel označit prakticky za vydírání. Před sedmi lety s privatizací bank nastala nová éra islandského rozvoje, která na podzim skončila náhlým ekonomickým pádem celé země: novodobé vikinské tažení, tentokrát ve vodách mezinárodních finančních machinací.

Rok 2008

Už na přelomu let 2007 a 2008 se začal velmi drasticky propadat kurz islandské koruny. Z původních necelých 85 ISK za euro vystoupal v únoru 2008 přes hranici 120 ISK. Ti, co přímo nestudovali v zahraničí, se tvářili, že je jim to celkem jedno. Jediné, proti čemu se začali bouřit, byly stoupající ceny benzínu. Reykjavíkem se najednou táhly kolony troubících náklaďáků a nepřehlédnutelných obřích džípů s nenažranými několikalitrovými motory, žádajících vládu, aby snížila daně na paliva. To, že je na vině jejich islandská koruna a že v přepočtu na cizí měnu vychází jejich "drahý" benzín vlastně ještě levněji než o několik měsíců dříve, je zjevně vůbec nezajímalo. Národ ve zprávách se zaražením sledoval pranice mezi policií a rozzuřenými řidiči blokujícími magistrálu. Něco takového bývali zvyklí vídat asi jen ve zprávách z "té podivné ciziny". Jen ti, kteří viděli trochu dál než na ceníky benzínových stanic, začali znovu uvažovat, zda by Island neměl přeci jen přijmout euro. Stoupání kurzů si nikdo neuměl vysvětlit a oficiální média a politici se tvářili stejně nechápavě, říkalo se, že to je normální u všech měn, dolar prý přeci v posledních letech také extrémně devalvoval a jaká to je měna, nebo že v tom mají prsty nějací bídní zahraniční spekulanti, a vůbec vlastně prý islandská koruna byla v minulých letech přeceňována. Že největší spekulanti jsou právě Islanďané se ukázalo až později. Ale už teď vyplavalo na hladinu slovo, které teprve na podzim nabralo plnou sílu: "kreppa" neboli krize. Věčně klidný premiér utěšoval národ tím, že spotřeba obyvatelstva nijak neklesá a ekonomika státu je v nejlepší kondici, takže se vlastně nic neděje… jakoby neznal islandskou povahu na způsob "carpe diem".

V létě se situace nijak nezlepšovala, spíše naopak. Potkal jsem několik cizinců, jejichž slova se později naplnila více doslova než bych čekal. "Tady jde všechno do háje, Islanďany už zajímají jen peníze a peníze, už se s nima nedá na ničem domluvit," říkal mi německý řemeslník, který si tu za poslední léta přišel na slušné peníze, ale v červnu odjížděl znechuceně domů s tím, že už to dál nemá smysl. "My Faeřané jsme asi moc konzervativní," završila omluvně svou otevřenou zpověď zaměstnankyně spořitelny na Faerských ostrovech, když mi vylíčila dojem, který lidé v jejich zemi mají z Islanďanů. Prý všechny pochybné projekty, které místní i dánské instituce zavrhnou, najdou bez problémů finanční podporu na Islandu. Islanďané prý už skupují i kdeco u nich na jejich ostrovech. A kdoví, jestli neperou nějaké špinavé peníze z Ruska, nebo odkud. Pokoušel jsem se jí vysvětlit vlastní dojem z islandské nespoutané odvahy a podnikavosti, která možná občas prostě přesahuje meze chápání nás ostatních, kteří nežijeme po tisíc let na svahu aktivní sopky.

Přišel podzim a s ním nečekaný zvrat. Velké a důvěryhodné americké banky začaly nečekaně krachovat a finanční instituce ve světě si přestaly navzájem důvěřovat. Islanďané zvyklí žít na nekonečné a permanentně splácené půjčky asi sami netušili, že jejich banky podnikají zcela stejným způsobem, jen ve velkém. Jenže panikařící světové banky se rozhodly, že už je neomezeným půjčkám konec, a že je načase, aby jim dlužníci peníze vrátili. A ouvej, ukázalo se, že Islanďané nemají z čeho vracet.

Rychlý pád

V posledním záříjovém týdnu vystoupal kurz nad 140 ISK za euro. V neděli 28.9. ještě noviny zveřejnily optimistické prohlášení premiéra, že situace se obrací a v následujícím týdnu začne islandská koruna jistě zase rychle posilovat. Situace se obrátila, ale úplně jinak. V pondělí stát vykoupil 75% akcií hroutící se banky Glitnir, kdysi zvané Íslandsbanki. V následujících třech dnech kurz eura proti ISK v důsledku tohoto zásahu stoupl téměř o 15%, na více než 160 ISK. Ve čtvrtek večer se objevily zprávy o tom, že zahraniční finanční instituce už zcela pozastavily obchodování s islandskou korunou. To už zatrnulo i nám nezasvěceným laikům. Ředitel diskontního potravinového řetězce začal o víkendu šířit poplašné zprávy a navádět lidi ke křečkování jídla, dokud je nějaké na skladě, neboť ho prý brzy nebude za co kupovat. Jako vrchol výsměchu po městě dál jezdily autobusy s reklamními plakátky banky Glitnir, ukazujícími na způsob "předtím - potom", jak si klienti mohou přilepšit spořícím vkladem do této instituce.

Celý víkend strávila vláda jednáním s představenstvem bank a premiér dál optimisticky hlásal, že islandské banky jsou zdravé a Islandu žádné trable nehrozí. V neděli večer 5.10. ovšem změnil názor a přiznal, že situace je mnohem vážnější, než se obával. To už patrně přestali váhat i největší optimisté. Celou noc, celý pondělní den a patrně opět dlouho dlouho do noci zasedal parlament i vláda a premiér i prezident měli vážné proslovy v televizním vysílání. Slibovali, že vláda garantuje bankovní vklady obyvatel v plné výši. Panika se začala rozmáhat. V podvečer jsem zaslechl telefonovat cizí ženu na autobusové zastávce: "Padly banky?… A můžeme tomu věřit?" Patrně se ptala na příslib vlády o garanci vkladů. "Říkáš, že Gunnar je v klidu? Tak uvidíme." Večer se zprávy roznesly: Stát přijal narychlo v pověstnou "dvanáctou hodinu" nouzové zákony umožňující okamžitou státní intervenci do všech finančních institucí. Landsbanki bojovala celý den o přežití. Zákony prý umožní, aby všechny banky druhý den mohly normálně otevřít své pobočky a jejich provoz mohl dále pokračovat - celkem nezbytné v zemi, kde už léta téměř nikdo nepoužívá hotovost, ale jen platební karty k placení všeho od žvýkačky až po taxík (díky mobilním platebním terminálům). A mezi lidmi se šířila neblahá zvěst: Ale, vážení, tady už prý nejde jen o banky, tady krachuje celý stát!

V úterý byly banky skutečně opět normálně otevřeny, Landsbanki a Glitnir už zcela pod kontrolou státního Úřadu pro finanční dozor, instituce, o které patrně do té doby nikdo neslyšel, ale která se přes noc stala hlavním aktérem celé záchranné akce. Vzhledem k tomu, že v cizině už s islandskými korunami stejně nikdo neobchodoval, rozhodla se Národní banka vyhlásit fixaci kurzu na 130 ISK za euro. Přesto kurz během dne v bankách vyšplhal zpět na 155 ISK a to se opakovalo ještě několik následujících dní. Kurz byl ovšem stejně celkem nepodstatný, neboť banky nebyly schopny vyplácet panikařícím klientům bankovky cizích měn a převody na účty v cizí měně byly ještě během dne promptně zcela zakázány. Od středy byly zablokovány i veškeré mezinárodní převody, což patrně nehrálo tak velkou roli, neboť zahraniční banky stejně už odmítly převody z Islandu akceptovat. Na poli směnných kurzů vypukl naprosto nepřehledný zmatek. Navzdory kurzům islandským si zahraniční instituce vedly vlastní kurzy a islandské platební karty dál fungovaly i v zahraničí, ale s drastickými směnnými kurzy kolem 230 ISK za euro, což zoufalí zákazníci pohybující se v zahraničí zjistili až po nákupu zboží z výpisů z účtu. Nákupy je tedy přišly velmi draho a situaci se podařilo urovnat až po několika dnech. Evropská centrální banka ovšem dál vedla svůj vlastní kurz, který několikrát vyletěl do závratných výšin a byl opět sražen, aby skončil 3.12. na čísle 290 ISK za euro. Od té doby už ECB zjevně rezignovala úplně a žádný aktuální kurz už vůbec neuvádí. Stejně se s islandskou korunou mimo Island už neobchoduje.

Islandský stát se tedy oficiálně ocitl na pokraji státního bankrotu. Najednou se totiž ukázalo, že dluhy bank dosahují dvanáctinásobku hrubého národního produktu celé země. Takže i kdyby Islanďané nic nejedli a nespotřebovávali, budou na splácení tvrdě pracovat po 12 let? Hned po několika dnech ovšem premiér prohlásil, že nebezpečí bankrotu už nehrozí. Z jednoho prostého důvodu: stát odmítá nést zodpovědnost za zahraniční dluhy soukromých bank! Jak šalamounské. V novinách ovšem kdosi napsal, že situace je mnohem horší než bankrot. Po bankrotu člověk může začít znova s čistým stolem. Ale stát jako instituce se nikdy nemůže svých závazků vzdát a začít prostě znova. Islandská vláda se samozřejmě okamžitě pustila do hledání zdrojů finančních půjček v zahraničí. Jde především o záchranu národní měny a devizové důvěryhodnosti a tudíž o obnovení zaseklých mezinárodních obchodů. Za současných okolností totiž Island nemůže dokonce ani přijímat platby za exportované zboží! Mluví se najednou o tom, že státní devizové rezervy mohou udržet životně nezbytný import potravin a paliv ještě po 6-8 měsíců, ale co pak…

Najednou se také ukázalo, že krize není nic nového a nečekaného. Proroků se samozřejmě vynořily spousty - počínaje astrology, kteří vše předpověděli už předloni v zimě, a konče seriózními ekonomy, kteří před nebezpečným vývojem hazardního podnikání (zvláště privatizovaných bank) varovali nejen letos v létě, ale už v několika posledních letech. Najednou se také začalo otevřeně psát o "ekonomické krizi" na jaře, kdy už údajně islandská vláda vytvořila jakousi smlouvu o nouzových půjčkách s Norskem, na které ale tehdy nedošlo (nicméně je prý možné je využít nyní).

Mezinárodní vztahy

Krize ovšem nabrala obrátky hlavně na poli mezinárodních vztahů. Zmatené výroky zoufalého islandského premiéra naštvaly britského premiéra, který ve strachu, že Islanďané odmítnou britským klientům vrátit jejich vklady v britských pobočkách Landsbanki s jejich programem s nyní už ironickým názvem "IceSave", vyhlásil na Island finanční sankce za pomoci tzv. "antiteroristických zákonů" (vida, k čemu všemu se takové zákony hodí, když se to někomu hodí!) a Landsbanki se skutečně dočasně objevila na ostudném seznamu Královské pokladny Jejího Veličenstva mezi režimy podporujícími terorismus, spolu s vládami zemí jako je Severní Korea, Írán, organizacemi Taliban a al-Kajdá apod. Mezinárodní hysterie dosáhla ve sporu s Británií a dalšími zeměmi, kde Landsbanki podnikala, svého vrcholu a prakticky odepsala i poslední, jakž takž na vlastních nohách pokulhávající islandskou banku Kaupthing. Islanďané za začali fotit s cedulemi "Já nejsem terorista, pane Browne!" a apelovat na absurdní britský zásah. Jako perličku už zlí jazykové vytahovali jen smlouvu, kde se Island po nedávném definitivním odchodu americké armády ze svého území dohodl na letecké obraně země s armádou Spojeného Království. Budou nás snad ještě bombardovat?

I jinak byly mezinárodní reakce velmi pestré. Většina zemí zřejmě utrpěla šok nad tím, jak se přes noc jedna z nejbohatších zemí světa dostala prakticky na dno. Mediální kritikové začali upozorňovat na podezřele nebezpečnou sílu novinářské kachny v sebeméně významném plátku, která dokáže vyvolat paniku a potopit ekonomiku a následně politickou stabilitu celé země, třeba i na něčí objednávku. Nejméně údivu a nejvíce škodolibosti ovšem situace vyvolala právě u sousedních států, které o islandském podnikání mají přehled "z první ruky", tedy hlavně v Dánsku a Británii, kde Islanďané už po léta skupovali velké firmy a obchodní řetězce, k nemalé nelibosti místních. Není divu, že právě oni místo pomocné ruky naštvaně podali Islandu spíše ruku s účty. V Dánsku dokonce šprýmaři začali vybírat s kasičkami na "chudé Islanďany" ironicky před vchody do velkých obchodů zakoupených nedávno islandskými podnikateli. Mezinárodní ostudě nasadili korunu Japonci, kteří odvolali dva roky chystané turné Islandské filharmonie z důvodu "ztráty důvěryhodnosti Islanďanů".

Islanďané v cizině se zatím potýkají se zmatenými a katastrofickými zprávami o vlastní zemi, které zde šíří neinformovaní novináři. Najednou je na hranicích kontrolují, zda mají dostatek financí, a hotely a restaurace od nich žádají platbu předem. Ostuda snad ještě potupnější, než s jakou jsme se potýkali my "východoevropané" v devadesátých letech. Zahraniční studenti na Islandu naopak od svých zmatených rodin dostávají nouzové baličky s potravinami.

Paradoxně nejvíce pochopení Island našel u zemí, jako je Norsko a Finsko, které podobnou chybu udělaly už před mnoha lety, ale tehdy situace nebyla tak zlá, aby na ni doplatili tak tvrdě. Navíc to jsou přeci jen země mnohem větší a jejich hospodářství nestojí zdaleka jen na bankách (jako v případě Islandu v posledních několika letech). Po tragikomických dohadech o obří půjčce z Ruska, která zašla na úbytě stejně velkolepě a rychle, jako se vynořila - k velkému ulehčení všech cizinců, kteří na rozdíl od naivních Islanďanů vědí, co lze od Ruska čekat - a dohadech s dalšími zeměmi a hlavně Mezinárodním měnovým fondem, se objevila nečekaná pomoc od sousedů z Faerských ostrovů, kteří Islanďanům okamžitě a bez řečí poslali asi 300 milionů dánských korun (asi 40 mil. eur), částku naprosto nevídanou k směšnému počtu obyvatel této ostrovní země (necelých 50 tisíc obyvatel). Faeřané na Islandu okamžitě stoupli v ceně - všude byli ke svému údivu nadšeně vítáni a objímáni, začali dostávat spontánní slevy v obchodech, nabídky "dvě pizzy za cenu jedné" apod. Obyvatelé doma na Faerských ostrovech zase začali být nečekaně bombardováni stovkami děkovných dopisů z Islandu. Druhá, také nevelká, ale stejně nečekaná finanční injekce, dorazila z Polska, tedy země, jejíž obyvatelé v posledních letech Island zaplavili ve vidině výhodných výdělků a bohaté nabídky na pracovním trhu, a kteří si na Islandu vybudovali neoficiálně pověst chudých barbarů z východu a oficiálně statut významné, ale poněkud problematické národnostní menšiny, tvořící neoficiálně prý 5-10% obyvatel.

Jinak se ovšem smlouvání o půjčkách protáhlo a zkomplikovalo. Mnohé země se shodly, že Islandu půjčí, pokud mu půjčí i Mezinárodní měnový fond. Mezinárodní měnový fond přislíbil pomoc, pokud se Island domluví se zeměmi, které se s ním dostaly do sporu kvůli pohledávkám. Tyto země zase nekompromisně požadují záruku Islandu za vklady klientů z jejich zemí, které Island nemůže urovnat, dokud se jeho vlastní finanční situace nesrovná. Ostatně prý takto Island porušuje smlouvy Evropského hospodářského systému, kde se zavázal nedělat rozdíl mezi vlastními občany a občany jiných zemí tohoto systému. Zaseklý propletenec podmínek se ale nakonec přeci jen podařilo rozmotat a Islandu se slibované pomoci tedy snad skutečně nakonec dostane.

Krize a každodenní život

A jak to vše prožívají běžní Islanďané? První reakcí byl patrně šok. Nikdo nechápal, co se vlastně stalo a proč. Nikdo si patrně také nebyl vědom žádné viny. Místo sopky prostě najednou bouchly banky. Reakce byly od počátku ve znamení svornosti a poklidu, jaký můžeme my středoevropané Islanďanům jen závidět. Ačkoliv i tady došlo sem tam na křečkování jídla a panické vybírání peněz v bankách, domnívám se, že celé to přechodné zmatení nelze rozsahem srovnávat ani s hysterií, která v Čechách vypukla v devadesátých letech v souvislosti se směšnou zprávou, že se bude o pár korun zdražovat cukr. Jednou z nejfrekventovanějších frází se stalo "v těchto obtížných časech" a lidé začali pociťovat potřebu držet pospolu a podporovat se navzájem, začít více nakupovat domácí produkty a dávat zaměstnání přednostně krajanům. Už letní skromné výdělky v turistickém ruchu zklamaly přehnaně optimistické podnikatele a nyní krize dolehla tvrdě i na jiná odvětví, především stavebnictví a reklamní agentury. Začalo se propouštět, redukovat platy, prémie a zbytečné výdaje. Architekti si hledají zaměstnání v mateřských školkách a běžné rodiny se vyrovnávají s bobtnajícími splátkami půjček (které tu mají prakticky všichni), zvláště ti, co mají hypotéky a mohli by přijít o střechu nad hlavou. Najednou jsou nuceni splácet měsíčně dvojnásobné splátky, ale v práci více nedostanou, spíš naopak. Přestávají se platit i přesčasy. Propouštějí se samozřejmě především imigranti a polští dělníci se vracejí domů, protože už i tam vydělají více a seženou zaměstnání snáze. O emigraci za prací začíná uvažovat naopak stále více Islanďanů. Možná by se jim teď vyplatilo jet pracovat i do onoho Polska? Mnozí narychlo prodávají své automobily za nízké ceny, při současném kurzu pro cizince téměř směšné. Ceny v obchodech narůstají raketovým tempem, potraviny v diskontech najednou stojí prakticky dvojnásobek. Běžní Islanďané, zvyklí nakupovat v "lepších" supermarketech a předražených večerkách, si nicméně tak drastické změny asi nevšimnou, neboť v jejich oblíbených prodejnách byly dvojnásobné už předtím a nikoho to netrápilo, takže je nevytrhnou ani ceny ještě vyšší. Od luxusu se odvyká těžko a tak je nadále vidět plýtvání u všech, kteří se nedostali do vyloženě vážných problémů. Drahé kavárny ani obchodní centra rozhodně nezejí prázdnotou, i když většina lidí přiznává, že se s letošní vánoční nadílkou dárků trochu uskromní. V první řadě se ruší tradiční zimní dovolené v teplých krajích, které teď přijdou velmi draho. Stejně tak se musejí ze zahraničí vracet mnozí studenti, kteří už při současném kurzu nemohou financovat svá studia v cizině. Možnost výměny peněz za cizí měnu je omezena denním limitem a valuty v hotovosti člověk nedostane vůbec, pokud jejich potřebu neprokáže alespoň letenkou do zahraničí. Finanční převody do ciziny je nicméně možné realizovat pomocí speciální žádosti skrze Národní banku a jako zdůvodnění se akceptuje prakticky cokoliv. Platební karty už zase sledují oficiální kurz udávaný Národní bankou, která islandskou korunu vrátila zpět na plovoucí kurz. Na místo starých bank byly založeny nové společnosti s novým vedením, které v podstatě zcela transparentně převzaly provoz stávajících bank, takže z hlediska obyčejného člověka se nezměnilo nic (kromě SWIFT/BIC kódů).

Po prvním šoku a snaze pomoci, jak se dá, se ale dostavily pochybnosti a otázky. Lidé si uvědomili, že tu někdo na vině je a že zodpovědnost někdo nese. Jak je možné, že několik aktivních podnikatelů zruinovalo celý národ? Jak je možné, že to vláda dovolila? Vyvstávají otázky a lidé se dožadují vysvětlení a dovolávají odpovědnosti osob, které celá léta pobíraly milionové platy za své posty ředitelů bank, a teď se tváří, že za nic odpovědnost nenesou, protože "za všechno může krize". A možná ještě dál vydělávají na zmatcích a každodenních obrovských výkyvech kurzů, či na "dobrých radách" o zářné budoucnosti islandské koruny, které do poslední chvíle klamně rozdávali svým investujícím klientům? A tak se Islanďané, sami o sobě prohlašující, že neumějí protestovat, opět po mnoha letech vrhli do ulic a začali protestovat. Ovšem nikdo pořádně neví proti čemu, a tak "kdosi" rozdával předtištěné cedule s protestními nápisy z obrozeneckých dob 19. století a všichni protestovali proti situaci, proti všemu. A protože každý Islanďan má vlastní názor, objevily se tu vlajky pro evropskou unii i proti evropské unii, protesty proti vládě, mezinárodnímu měnovému fondu, proti vládě pravice a kapitalismu, proti vládě mužů atd. Někdo z tribuny vykřikoval své požadavky a ostatní sborově křičeli "ANO", patrně celkem bez ohledu na to, jaké požadavky to byly. Asi jediné, na čem se všichni mohli shodnout, je, že protestují. Pozdě, ale přeci. Došlo i na menší incidenty, hlavně když jakýsi student vyvěsil na budovu parlamentu vlajku diskontního obchodního řetězce Bónus (mimo jiné také v majetku největší islandské investiční skupiny, která se na vikinském tažení finančními vodami uplatnila velmi výrazně), následně byl zatčen policií a v dalších týdnech postupně osvobozován demonstranty útočícími přímo na budovu policejního ústředí. Budova parlamentu se dočkala také pravidelných útoků vajíčky a jinými potravinami (jak vidno, hlady Islanďané zdaleka nejsou) a také vyvěšení cedule s nápisem "Prodáno MMF za 2 mld. dolarů." Není příliš divu, že se Islanďané dovolávají politických změn. Vláda je stále stejná a v čele Národní banky dále trůní Davíð Oddson, islandský kmotr, který ze svůj život vystřídal snad už všechny politické funkce (kromě prezidenta, který mu zjevně přijde jako příliš nudná role). Davíð se zatím úspěšně vyhnul přímým konfrontacím s rozzuřenými demonstranty, kteří už se pokusili obsadit i budovu národní banky, ale jeho pozice je nadále nejistá. Nicméně vyhrožuje, že pokud ho vyhodí z banky, vrátí se do politiky. Vláda se samozřejmě snaží nespokojený lid uklidňovat. Protiútokem je kampaň v duchu hesla: "Můžeme si za to všichni sami, že jsme chtěli nové džípy a LCD televize!" (Povšimněte si, že na Islandu se alespoň používá formy "my za to můžeme všichni", nikoliv "vy za to můžete", jak by bylo očekávatelné u nás.) Nicméně ne každý je ochoten zmlknout z pocitu viny, která je takto rozdělována na celý národ jako celek. Vláda se samozřejmě musí ubírat i k opatřením nejméně populárním, a tak se budou ještě dále zvyšovat už tak vysoké poplatky a daně z paliv a alkoholu. Tedy přesně to, co běžného Islanďana zajímá nejvíc, a přesný opak toho, proti čemu se protestovalo jako první. Ceny paliv na světových trzích nakonec klesají tak, že prakticky vykompenzovaly propad hodnoty islandské koruny a benzín dnes zase nestojí o tak mnoho více než před rokem a půl. Zato alkohol se dočkal svého prvního zdražování už dávno v souvislosti s devalvací. A tehdy už stály před státními prodejnami dlouhé fronty, aby nabraly zásoby. Zdražení nakonec nebylo tak drastické, neboť nákupní ceny jsou ve skutečnosti směšné v porovnání s místními daněmi a poplatky, a ty se (doposavad) s devalvací nezvyšovaly. Teď tedy patrně dojde na další zdražování. Tyto skutečnosti už ale Islanďané začali akceptovat jako nevyhnutelnou nutnost a tudíž mlčí. Humor je ovšem stále neopouští a tak vzniká i nový, krizový humor - řada vtipů v novinách odlehčila situaci stejně jako internetové stránky s fotokolážemi politiků a plakátů z populárních filmů. Na Silvestra se dokonce vedle oblíbených ohňostrojových kazet s černě humornými historickými názvy jako "Upálení Njála" a "Vypálení Flugumýri" objevily i nové vládní a bankéřské ohňostrojové balíky: "Vystřílejte celou vládu! Vystřílejte bankéře!"

Islanďanům můžeme především závidět chladnou hlavu, humor a pragmatickou rozvahu, s níž (jako obvykle) procházejí i těmito obtížemi. Zmatky, nervozita i protesty jsou zřejmě zcela směšné ve srovnání s tím, co by se za daných okolností nepochybně dělo u nás ve střední Evropě a co by celou situaci vyhrotilo nesrovnatelně více než krize samotná, kterou ostatně také nevyvolalo z větší části nic horšího, než panika, hysterie a nedůvěra.

A co dál?

Otázkou je, co bude dál. Mluví se o "Novém Islandu", ale zatím to nevypadá, že by se něco podstatného změnilo. Mnozí lidé možná přehodnotili své žebříčky hodnot. Nesmrtelný kapitalismus škodolibě dále vítězí v malém: univerzitní knihkupectví hned přichystalo (jako obvykle) tematický pult, tentokrát na téma "krizová literatura" a mnozí jiní prodejci se předbíhají s "výhodnými" krizovými nabídkami a slevami. Co se však skutečně změnilo je politické smýšlení. O možnostech přijetí eura se hovořilo vážně už během roku v souvislosti s neudržitelnou devalvací měny. Ale Islanďanům se tradičně do EU moc nechce a EU zase nechce dát euro bez členství v unii. Island je už řadu let celkem spokojeným členem EHS a nemá potřebu se vázat více. Jeden z argumentů, totiž: "vždyť se máme dobře, tak proč bychom něco měnili", ovšem právě padl. Ještě zůstává argument nejsilnější: strach rybářů, kteří už vidí flotilu španělských vysavačů na ryby čekat na hranici islandských výsostných vod. To je argument celkem pádný v zemi, která (alespoň ještě nedávno) stavěla téměř celé své hospodářství na rybolovu… a možná ho zase znova stavět bude. Názory na euro a členství v EU se mění podobně jako politické preference: před rokem měla levice i příznivci unie tak asi jednu třetinu podpory obyvatel a ti druzí zbylé dvě třetiny. Během uplynulého roku se preference prakticky obrátily. Dokonce už i tradiční nejsilnější a nejpravicovější Strana pro samostatnost začíná vážně uvažovat o členství v EU. Ale kdoví, jak to bude. Jak se pomalu nervózní situace uklidňuje, tak se uklidňují i lidé a mnozí už se zase vracejí ke svým starým politickým názorům.

Otázkou také je, jak bude "Nový Island" vypadat. Stávající politici mají vize celkem jasné: ještě více hliníkáren, ještě více přehrad. Krize nahrává do karet oběma stranám. Proti industrializátorům stojí i sdružení iniciované zpěvačkou Björk, která se snaží propagovat alternativní vize Nového Islandu, kde nebudou Islanďané dělat námezdní pracovní sílu v cizích hliníkárnách a ruinovat vlastní zemi přehrazováním řek a zaplavováním všech zbylých kaňonů, ale vrhnou se do moderních technologií a vyššího vzdělání. Prý už tu je spousta výborných obchodních plánů mladých šikovných a vzdělaných lidí, kteří ale na svůj start nikdy nedostali potřebné peníze, neboť ty se investovaly do "výhodnějších" finančních machinací. Kdyby jim tak někdo prodal elektřinu za pětinu ceny, jako hliníkárnám… Ale možná stačí i méně výhod. Björk už premiérovi předala "balíček" s návrhem podpůrných opatření, která prý nebudou stát ani korunu. Uvidíme, jak se zachová vláda.