aneb Pohled do zapomenutých časů

Že je Island už řadu let v popředí zájmu mnoha cestovních kanceláří i individuálních turistů, to je dobře známo. „Invaze“ návštěvníků se rozpoutala zejména po nezapomenutelné erupci sopky Eyjafjallajökull na jaře 2010, která zastavila leteckou dopravu na severní polokouli.

Malá „přestávka“ nastala v době „koronáčové krize“, kdy nebylo snadné se na Island dostat a z některých částí světa to nebylo pro zákazy možné vůbec. Zato minulý rok už byl opět ve znamení turistické tsunami, k níž přispěla i erupce nově vzniklé sopky na poloostrově Reykjanes. Cestovní kanceláře mají na Islandu „vychytaná“ ta nejatraktivnější místa, na nichž je pak v letní sezóně kapánek „husto“. Stovky aut a desítky autobusů na parkovištích u vodopádů Skógafoss, Seljalandsfoss, Gullfoss či Dettifoss, v Þingvelliru, u Geysiru či u ledovcového jezera Jökullsárlón - to je v létě každodenní realita. Prakticky všechna tato místa se nacházejí buď přímo na Okružní silnici č. 1 nebo v její lehce dosažitelné blízkosti.

Na Island se jezdí především pro jeho úžasnou, doslova dech beroucí přírodu. Ale Island může návštěvníkům nabídnout nejen pohled na ohromující vodopády, ledovce, lávová pole… ale také pohled do života Islanďanů v minulých dobách, kdy vedli zápas doslova o přežití nebo naopak podlehli vidině „zlatých“ časů, které však neměly dlouhého trvání. Místa, kde lze nahlédnout „za oponu“, jsou však většinou mimo trasy cestovních kanceláří a tak čekají hlavně na individuální turisty. Mám na mysli zejména drnové statky a drnové kostelíky nebo připomínky sleďové éry, která si v ničem nezadá s horečkou zlatokopů na Klondike.

Jediným drnovým statkem, jehož návštěvu mají některé cestovky v programu (nejspíš díky tomu, že leží necelých deset kilometrů od Okružní silnice je Glaumbær v severozápadní části ostrova. Jeho historie sahá až do počátku osidlování Islandu příchozími z Norska, současná podoba je z poloviny 19. století. Návštěvník může kromě několika „parádních“ místností nehlédnout i do „zázemí“ - černé kuchyně s otevřeným ohništěm, místnosti pro zpracování mléka, spižírny, kovárny apod. Stěny spojovací chodby a „hospodářských“ místností jsou z drnů a podlahu tvoří ušlapaná hlína. Je skoro neuvěřitelné, že byl statek užíván k trvalému bydlení až do poloviny 20. století.

Na Islandu můžeme navštívit i další drnové statky, které jsou však mimo pozornost cestovek a tedy si je lze prohlédnout a „užít“ ve větším klidu a pohodě. Východně od „hlavního“ města severní části Islandu Akureyri leží statek Laufás.

Zhruba na polovici cesty mezi jezerem Mývatn a Húsavíkem se nachází další drnový statek Grenjaðarstaður. Ten je zajímavý i tím, že v něm sídlila poštovní stanice. Návštěvník se zde může podívat na staré poštovní mapy či předměty, které pošťák užíval ve své službě.

A dále na východ je další drnový statek Bustarfell. Ten se od předchozích liší i barvou čelních stěn. Zatímco všechny předchozí jsou natřeny na bílo, tento je červený. Jedním rodem je držen již od roku 1532, užíván k trvalému bydlení až do roku 1966.

Drnovou technologií byla v minulosti stavěna nejenom lidská obydlí, ale samozřejmě i sakrální stavby. Několik se jich zachovalo až do dnešních dnů a jsou v péči Národního muzea Islandu. K nejznámějším a i nejvíce navštěvovaným je Víðimýrarkirkja nedaleko Varmahlíðu na severozápadě, jeho historie sahá až do počátku křesťanství na Islandu v roce 1000. Současná podoba je z poloviny 19. století.

Další drnový kostel - Saurbæjarkirkja - můžeme navštívit jižně Akureyri. Ten se pyšní tím, že je největším drnovým kostelem, dokáže pojmout až 60 lidí.

Na severu poblíž městečka Hofsós se nachází Grafarkirkja, který je nejstarším drnovým kostelem; zbudován v poslední třetině 17. století. Jeho zvláštností je, že má kolem sebe drnovou ohradu. V roce 1775 byl na příkaz dánského krále (Island tehdy patřil k Dánsku) odsvěcen a sloužil jako skladiště pro blízkou farmu. Znovu byl vysvěcen až v roce 1953.

A z ostatních bych rád připomněl ještě perfektně udržovaný kostelík Hófskirkja na jihovýchodě nedaleko města Höfn. Je nejmladším a posledním kostelem postaveným klasickou drnovou metodou v roce 1884. Dodnes slouží církevním účelům.

Vedle chovu ovcí byl dalším zdrojem obživy Islanďanů rybolov. Na několika místech Islandu jsou zachovány pozůstatky sezónních rybářských stanic z období 17-19. století. Například Dritvík na poloostrově Snæfellsnes nebo na pobřeží poloostrova Reykjanes - stanice Selatangar se zbytky kamenných příbytků rybářů. Tehdy rybáři používali otevřené čluny a mnoho jich i na moři zahynulo. Dvacáté století přineslo do rybolovu nové technologie - lodě poháněné parními stroji, tažné sítě a zejména pak průmyslové zpracování úlovků.

Na Islandu jsou dvě místa, která názorně ukazují období, kdy kolem ostrova bylo nepřeberně ryb, zejména sleďů, kteří byli kromě solení zpracováváni především na rybí olej a moučku. V Djúpavíku na Západních fjordech byla ve 30. letech postavena velká továrna na zpracování sleďů - tehdy to byla vůbec největší betonová stavba na Islandu a vybavena na svou dobu nejmodernějším zařízením - elektrické generátory, obří tanky na olej, přístaviště s dopravníky pro ulovené ryby atd.

Ale sleďový „klondike“ neměl dlouhého trvání, zhruba deset let. Hejna sleďů vymizela a továrna byla opuštěna a začala chátrat. Na štěstí dnes jsou prováděny záchranné práce a je možné si zařízení továrny prohlédnout. Pokud do tohoto vzdáleného místa zavítáte, nebudete litovat. A možná strávíte noc v malém hotýlku, který vznikl z bývalé ubytovny pro ženy, které zde pracovaly.

A jestliže máte omezený čas a protože Západní fjordy a Djúpavík jsou přece jen trochu „z ruky“, můžete zavítat do Siglufjörðuru na severu poloostrova Trollaskagi, kde je zbudováno úžasné Muzeum sleďové éry. Ve třech hlavních budovách je soustředěno vše, co se zpracováním ryb souviselo. Róaldsbrakki – je původní z počátku 20. století. V ní bylo sídlo původně norské rybářské firmy, ubytovna pro ženy, které pracovaly při solení sleďů, a v přízemí potom nezbytné dílny. A dnes v ní můžeme nahlédnout do kanceláře majitele, sednout si za jeho pracovní stůl, zalistovat v účetních knihách. O patro výš se nabízí pohled do skromných pokojíčků, kde po čtyřech či po osmi bydlely sezónní pracovnice, do kuchyňky, kde si vařily. Všechno je velice autentické… tu jsou pověšené punčochy, na stolku rozepsaný dopis, z rádia se ozývají šlágry 50. let… jako by ty dívky byly teď v práci a po směně se sem vrátí.

V budově s názvem Grána – je umístěna továrna, v níž byli sledě zpracováni na rybí moučku a olej. A třetí - Bátahúsið (Dům lodí) je opravdovou perlou. Jsou zde rybářské lodě, přístavní mola, dílny a krámky… Vše divadelně nasvětleno, takže návštěvník může mít dojem, že se v podvečer prochází opravdovým přístavem… jen nastoupit na jednu z lodí a vydat se na lov sleďů.

A to je vše… Island nejen z okna zájezdového autobusu… Góða ferð! Šťastnou cestu!
Jan Sucharda