Na karlovarském festivalu se dají shlédnout kdejaké filmy, a je nutno objektivně konstatovat, že jejich kvalita jde nahoru, ale může se vám stát, že například ten uzbekistánský nebo řecký film nestojí za nic a že vás v kinosálu přemůže spánek. Já jsem si ale během těch pěti let, co do Varů jezdím, vytvořil zkušenost, že severský film mne nezklame nikdy. Toto pravidlo se mi osvědčilo i na letošním třicátém pátém ročníku. Z těch zhruba třiceti filmů, co jsem se snažil vstřebat, bylo asi osm skandinávských - všechny vysoce kvalitní.

Bye Bye Blue Bird

Hned po příjezdu jsem se dostal na Bye Bye Blue Bird - první faerský film, který jsem kdy viděl. Tento prazvláštní snímek měl dvě hlavní postavy - kamarádky Rannvá a Barba, které se po nějaké době strávené v "civilizované" Evropě vrací zpět na své rodné provinční ostrůvky. Jenže jejich zjev je poněkud šílený (při troše fantazie by se dali umístit někam k patníku na E55) a tak je místní moc vřele nevítají. Tyto dvě mimozemšťanky brázdí faerské silničky, pobuřují starousedlíky a svádí labilní námořníky. Ve festivalovém katalogu se píše, že tímto filmem chtěla Katrin Ottarsdóttir, režisérka filmu, poukázat na špatné faerské vlastnosti - netoleranci a xenofobii, ale pokud to opravdu autorka chtěla, vybrala si trochu ulítlý scénář. Zkrátka těch čarodějnic by se bál každý, Faeřan Nefaeřan.

Na této absurdní road movie, tak by se dal film zjednodušeně nazvat, byla ještě jedna zajímavá věc, jedno ze dvou aut, která ve filmu také výrazně "vystupovala" byla i žlutá škodovka 120 s roztomilou značkou "F 436". Přestože byl film oceněn na festivalu v Rotterdamu, nedá se očekávat, že by se v Česku ještě kdy objevil.

Sånger från andra våningen

Sånger från andra våningen (Písně z druhého poschodí) se setkal s úspěchem i u mých spolužáků, kterým jsem tento film doporučil (a to z pouhopouhého důvodu že je švédský). Jednalo se totiž o skvělou, ryze absurdní, zlehka brutální a pesimistickou komedii, jež byla postavena na momentálně oblíbeném scénáristickém principu, kdy se sleduje více událostí či osudů, které zdánlivě nemají žádnou logickou souvislost (viz Knoflíkáři, Tic-Tac). Autor filmu (Roy Andersson) se vyžívá ve dvouminutových statických záběrech na zhroucené šedesátníky, kteří sedí na postelích, těžce odfukují a v pozadí polehává jejich nepříliš zahalená družka ( to je ta pověstná švédská sexuální otevřenost). Jsou to dosti depresivní a cynické záběry, které, ač se v nich téměř nic neděje, nenechávají diváka usnout - ba naopak je to tak děsivý pohled, že se (především ta mladší část publika) v jednom kuse chechtá. To vše se děje v kontextu absolutní stockholmské dopravní zácpy, všude chaos a zároveň hrobové ticho, tu senilní generál vzdává při oslavě své stovky hold Himmlerovi, tu se objevuje obchodník s krucifixy, do toho se zamotává kardinálem posvěcená obřadní vražda malé holčičky, prostřih na šílený závod v přesouvání obrovského množství kufrů v nekonečné odbavovací hale atp. Naprosto děsivý svět.

Bleeder

Děsivý svět natočil též dánský režisér Nicolas Winding Refn, který ve Varech osobně představil svůj film Bleeder. Narozdíl od Písní z druhého poschodí však popisoval skutečnost - skupinku sociálních případů, kteří jsou závislí na akčních filmech, scházejí se ve videopůjčovně kdesi na kodaňské periferii a tak "řeší" své osobní problémy. Násilí, které den co den dychtivě sledují na obrazovce se jednou přemění v drsnou realitu.

Film nijak situaci nepřikrášluje, naopak - nic neskrývá, reálné násilí - fyzické i psychické - zobrazuje stejně bezostyšně jako akční filmy, což klade, zvláště v druhé polovině filmu, na diváka jisté nároky - není to film pro jemné duše.

Her i nørheden

Ani další dánský (soutěžní) film - Her i nørheden (Docela blízko) duši příliš nepohladí. Režisér Kaspar Rostrup využil k natočení jeho teprve třetího filmu román Marthy Christensenové.

Dvacetiletý autistický Brian se pravděpodobně dopustil vraždy mladé dívky. Jeho matka ani pravdu znát nechce a snaží se svého syna uchránit před vyšetřováním a spravedlností (čímž svému synovi velice škodí). Avšak detektiv Jespersen nenechává tuto dvojici na pokoji, stále se k nim vrací, aby Brianovi položil vždy tu samou otázku. Hysterická matka i nervózní Brian, který ji poslouchá na slovo, jsou pod silným psychickým a společenským tlakem. Brian se snaží poslechnout matčino nařízení, aby na vše tupě odpovídal: "Brian tu noc spal." Ale Jespersen jde přesvědčeně za svým cílem. Brian v sobě pravdu nakonec neudrží… Ve snímku je velice dobře zřejmá režisérova divadelní minulost - scénář klade na herce vysoké nároky, například Briana si proto skvěle zahrál na dánské poměry známý Thure Lindhardt.

Toto komorní psychologické drama s detektivním kontextem se řadí do skupiny smutných, pesimistických a celkově náročných filmů, kde motiv smrti je docela blízko.

Dancer In the Dark

Ke stejné charakteristice bezpochyby patří i kontroverzní Dancer In the Dark (Tanec v temnotách), další dánský film, avšak tentokrát od kultovního Larse von Triera. Myslím že není obvyklé, aby Zlatou palmu z Cannes vyhrála tak rozporuplná věc - jak jsem si ověřil na jediném promítání (!) ve Velkém sále, existují dvě skupiny lidí: jedni se snaží publikum vyburcovat k dlouhému, po celé titulky trvajícímu aplausu, druzí div že neodešli během projekce.

Nejprve musel publikum rozladit nekonvenční začátek; Velký sál potemněl a na zhruba dvě minuty začala hrát klasická taneční skladba. Někdo si mohl myslet, že jde jen o technickou chybu, holt vypadl obraz, ale název filmu a hlavně pozdější příběh vše osvětlil - jen nesmí být divák netrpělivý.

Druhým "šokem" pro von Triera neznalého diváka musela být kameramanská úroveň, "vždyť i já bych to natočil lépe!". Ale poté se divák zklidní, smíří se s obrazovou kvalitou typu "home video" a hluboce se vžije do poutavého příběhu.

Film sleduje zdrcující osud československé emigrantky jménem Selma, jejíž syn má vrozenou vadu zraku (postupně slepne). Selma pilně pracuje, aby získala peníze na drahou operaci, jenže i ona sama má problémy s očima, kvůli stále častějším problémům přijde o práci. Se svými obtížemi se svěří Billovi, svému domácímu, kterého zpočátku považuje za kamaráda. Jenže on pod tíhou svých finančních problémů využije Selminy poloslepoty a nechutným způsobem zjistí, kam své peníze schovává a ukradne je. Ona na to však brzy přijde a vydá se za Billem. V hádce ho jeho vlastní pistolí zastřelí a peníze si vezme zpět. Ještě stačí udělat to hlavní, složit zálohu na operaci, a následně je zatčena. Teď už nemá co ztratit, takže za své osvobození příliš nebojuje. Důležité je, že syn je zachráněn. Dojemný příběh nekončí happy endem…

Z filmu se leckomu odcházelo s rozporuplnými dojmy. Každý ale rozhodně musel ocenit umělecké vlohy islandské zpěvačky Björk, která nejen že si ve filmu velice působivě zahrála hlavní roli (za což jí byla v Cannes právem udělena Cena za ženský herecký výkon), ale též je autorkou hudby, která má v tomto filmu zvláště významnou roli. Sama Selma, podle filmu dcera Oldřicha Nového, je totiž milovnicí muzikálů a hudby jako takové. Má ohromný smysl (jak Selma tak i Björk) pro rytmus a zvuk. Ze všelijakého šumění, bouchání, klepání a sičení si Selma v duchu vytváří geniální skladby, z čehož na plátně vznikají naprosto skvělé hudební a taneční klipy. Na tento film má cenu jít již jen kvůli té muzice.

Zajímavá je i již zmíněná kamera - ta je totiž extrémně potlačena ve prospěch hereckých výkonů. Nepoužívání stativů, nedělání si hlavy se střihem - to vše má za následek, že film má k postavám jakoby mnohem blíž, jde víc do jejich soukromí - a v tom myslím tkví jedna z genialit Larse von Triera a jeho kameramana Robbyho Mhllera. Jinak na Mhllerovu obranu - jeho "klasické" kameramanské umění se projeví v hudebních klipech. V nich nepoužívá digitálních videokamer, nýbrž kamery filmové, v plné barevnosti a promyšlenosti. Stejně tak střih je sehrán s výrazným hudebním rytmem.

Avšak jedno mínus Tance v temnotách uznávám i já, jinak nadšenec von Trierovských filmů - a sice zmatený a pro naše publikum směšný prvek československých reálií (to však porota v Cannes nemohla postřehnout). Zaprvé jméno Selma není vůbec české (naštěstí její příjmení - Ježková - ano). Nechápu výběr tohoto jména… Ta věc s Oldřichem Novým by se ještě dala respektovat, avšak jen do té doby, co se na plátně "skutečně" objeví, a to jako brýlatý a fousatý svědek u soudního líčení. V ten moment Velký sál hotelu Thermal vybuchl ve smích.

Tanec v temnotách zcela jistě bude možno vidět i v našich kinech, přijďte se rozhodnout ke které skupině diváků patříte - k nadšencům či zavrhovatelům!?

Når mærket er forbi

Norský film Når mærket er forbi (Cesta temnotou) byl pro mne těžký k pochopení, takže vám toho moc neřeknu. Je to v jistém smyslu film opačný k Tanci v temnotách. Zde měl totiž obraz jednu z nejhlavnějších rolí, málo dynamických záběrů, žádný stres či spěch. Děj se odehrává kdesi na dalekém norském severu. Tam přijíždí mladý právník z Oslo, aby pomohl svému otci s jeho tamějším podnikem. Ale děj pro mne v tuto chvíli není důležitý, nebo spíše mi není příliš jasný. Je to film přemýšlivý, trochu abstraktní a rozhodně velice experimentální. Působivě líčí atmosféru obce a její arktickou okolní přírodu. Při odchodu z projekce takovéhoto filmu se musíte nejprve pořádně rozkoukat než zase vstoupíte do našeho hektického středoevropského světa.

Englar Alheimsins

Friðrik Þór Friðriksson přijel opět do Karlových Varů! Světovou premiéru jeho nového filmu Englar Alheimsins (Andělé všehomíra) přijeli spolu s ním podpořit i čtyři hlavní představitelé (Ingvar Sigurðsson, Baltasar Kormákur, Björn J. Friðbjörnsson a Hilmir Snør Guðnason), což moderátorovi Ondřejovi Havelkovi dělalo nemalé problémy. Vyslovit pět islandských jmen!? Nakonec z toho byla jen záměna režiséra za přece jenom známější mobilní telefon Ericsson.

Zfilmovaní Andělé všehomíra - o to jsem nemohl přijít! Prozíravě jsem si totiž před tím přečetl jeho knižní předlohu (louskal jsem to v úmorných ranních frontách na lístky - a na rozdíl od ostatních zoufalců jsem se nenudil). Islandských knížek jsem již přečetl požehnaně, ale kromě cynických ság jsem ještě nenarazil na tak vtipnou věc. Laxness, Gunnarsson, Kamban - všichni mluví o vážných věcech vážně, Einar Már Guðmundsson, autor knihy, v Andělích všehomíra sice také píše o vážné a smutné věci, ale s humorem. A protože Guðmundsson má na krku i scénář, i filmové zpracování Andělů všehomíra je svým způsobem komedií, pravda, trochu černějšího rázu.

Celý film je o životě Guðmundssonova bratra Palla, jenž trpěl schizofrenií. Ve svém labilním životě poznal nevyslyšenou lásku, nepochopení společnosti, zažil hysterické hádky, stres, ale i plno dobrodružství, které prožíval se stejně nemocnými kamarády, kteří s ním byli v ústavní péči. Jeho parta zneužívá své nepostižitelnosti, čímž své vychovatele i ostatní obyvatele města uvádějí do všemožných prekérních situací.

Lahůdkovou scénou je například ta, když se takovéto trio schizofreniků vydá do restaurace nejznámějšího reykjavíckého hotelu Börg. Hodí na sebe saka, prohlásí se za vážené osoby a poručí si ta nejlepší jídla, nejstarší vína a nejlákavější zákusky. Nezapomenou ani na kávičku a Fidelovy doutníky. Na šekovou knížku pak napíší "Jsme chovanci z blázince." Číšník se pak může jakkoli vztekat, ale stejně nic nezmůže, maximálně tak zavolat policii - a ta je zase jen odvézt zpět do ústavu. Takže k výtečné žranici připadá ještě odvoz zdarma…

To jsou chvilky Palliho štěstí, ale mezi nimi je vždy trápení, hrozné duševní i fyzické stavy, bolesti hlavy, hrůzostrašné sny, záchvaty zuřivosti a další podobné projevy jeho ošklivé nemoci. Palli jednoho dne jakoby mimochodem skočí z balkónu.

Film rozhodně patřil k těm velice úspěšným, šuškalo se dokonce o tom, že by mohl vyhrát hlavní cenu (jednalo se totiž o snímek soutěžní). Publikum několikrát během projekce spontánně zatleskalo (což se v sucharském Cannes stát nemůže) a smálo se na celé kolo, Češi zjevně islandský humor pochopili.

Přestože se ve filmu odehrají ještě další čtyři sebevraždy, celkově snímek působí úsměvně. Myslím, že se na filmu více nasmějete než nasmutníte. Festivalová porota nakonec udělila tomuto filmu jen zvláštní uznání. Vy se na něj můžete těšit 19. října, kdy bude mít v Praze premiéru.

Na festivalu bylo prezentováno ještě dalších x skandinávských filmů, uveďme například norský soutěžní film Aberdeen, švédskou komedii Tsatsiki, morsan och polisen (Tsatsiki, máma a policajt), dokument o švédském kameramanovi Svenu Nykvistovi Ljuset håller mig sållskap (Světlo je mým společníkem), další švédský dokument Minn mamma hade fjorton bar (Maminka měla čtrnáct dětí), finsko-německý film Downhill City, finsko-ruský film Seitsema laulua tundralta (Sedm písní z tundry) a plno krátkých studentských filmů. Vysoká úroveň severských filmů se až na zvláštní uznání Andělů všehomíra, ocenění mužského hereckého výkonu v norském Aberdeen a jednu malou výjimku neodrazila v závěrečném hodnocení karlovarské poroty. Tou výjimkou je kraťoučký roztomilý němý film líčící den jedné klasické švédské krávy (ty české jim mohou skutečně závidět). Tento desetiminutový film režisérky Karin Wegsjö, který možná někoho mohl šokovat táhlými záběry na kravské vylučování, se jmenoval Del av den värld som tillhör dig (Kousek světa, který ti patří) a dostal cenu v soutěži dokumentárních filmů.

Jak vidíte, karlovarský festival má pro nás "skandinávofily" hodně co nabídnout. Už teď se těším na třicátý šestý ročník.