film: Andělé všehomíra

Islandský režisér již poněkolikáté zopakoval, že svůj film považuje za komedii, čeští novináři se již poněkolikáté zeptali, zda se mu nezdá , že jeho filmy jsou čím dál depresivnější. Přesto režisér věří v to, že Češi a Island´ané mají podobný smysl pro humor.

Nelze říci, že by „Andělé" byli tragičtější než „Děti přírody", „Zimnice" nebo „Ďáblův ostrov", pouze se na život dívají z joného úhlu.
Andělé všehomíra Fridrika Thora Fridriksona jsou inspirováni skutečným příběhem bratra autora stejnojmenné knižní předlohy Einara Már Gudmundssona. Scénaristův bratr Palli , který byl také přítelem režiséra Fridrikssona, trpěl duševní nemocí a ve svých 44 letech spáchal sebevraždu.

Kniha je oproti filmu bohatší o vyprávění z Palliho dětství a mládí. Psána je v ich - formě, jakoby poté, co hlavní hrdina zemřel. Podobný způsob vyprávění byl v současné době použit například ve filmu Americká krása.

Film se zaobírá až dobou Palliho dospělosti. Úvodní expozice charakterizuje jeho život a vztahy , at´už rodinné, přátelské či milenecké. Důležité pro další vývoj filmu jsou - Palliho vztah k rodině, kdy je brán jako zábavný starší bratr s nevyčerpatelnou zásobou absurdních historek, láska ke studentce Dagný, jež revoltuje proti svému postavení slečny z vyšších kruhů, a přátelství s Rognvaldurem, který působí jako „rozumný" a vždy uvážlivý starší kamarád a který předem prorokuje konec této lásky a především Dagnýiny revolty.

Možná právě Dagnýin rozchod s Pallim byl spouštěcím mechanismem jeho psychické nemoci, prudkých bolestí hlavy, stihomamu, agresivních útoků proti rodině a vůbec všem, o kterých si jeho mozek myslel, že mu chtějí ublížit, že ho pozorují, pronásledují a jistojistě jsou proti němu spolčeni. Palli přestává být vtipným starším bratrem a stává se postrachem rodiny, ačkoliv největší strach má uvnitř on sám. Jeho bubnování a barevně výrazná malba, přestože by se to mohlo zdát jako vybíjení agresivity, spíše ale představuje zoufalou touhu po úniku od myšlenek, v kterých se jeho mozek topí.

Palli je několikrát hospitalizován v psychiatrické léčebně, příznačně nazvané Útes. Režisér se zde vystříhal všech již tradičně používaných klišé při vykreslování atmosféry blázince, v celém filmu se například neobjeví použití elektrických šoků a podobných často užívaných symbolů. Pacienti jsou tu šťastní i nešťastní, tak jako lidé v okolním „normálním" světě. A tehdy, když je toho neštěstí na jednoho člověka příliš, stírají se rozdíly mezi duševně nemocným a člověkem zdánlivě zdravým a bezproblémovým.

To je situace 2 Palliho přátel, Pétura, spolupacienta z Útesu, a již zmíněného Rognvalda. Pétur , otec malé holčičky, trpí utkvělou představou, že napsal v Číně dizertační práci . Během vycházky na Reykjavickou unverzitu, je doslova odehnán od své dcery a je mu bývalou přítelkyní doporučeno, aby se k ní již nikdy nepřibližoval. Na univerzitě o žádné dizertační práci nevědí. To je Péturův zlomový okamžik, v této situaci, kdy přichází o své poslední životní jistoty, vidí již jen jediné možné východisko, sebevraždu. Rognvald, naopak v celém filmu vystupuje jako typický bezproblémový občan, úspěšný zubař, manžel, otec. Jen některé jeho glosy jakoby naznačují to , že pod klidnou hladinou se skrývají prudké spodní víry.

Měli jsme si toho všimnout, můžeme si říkat po zprávě o Rognvaldově sebevraždě. Měli a jeho výroky nás k tomu směřovaly. My jsme se ovšem nechali pro tu chvíli ovlivnit a zaujmout výraznějším Pallim a smáli jsme se, když Oli skládal písně pro Beatles a telepaticky jim je posílal, když Viktor získal půjčku od banky na jméno Adolf Hitler, nebo když se na Rognvaldovu výzvu :" Tak si jdu pro toho genia" zvedlo pět pacientů. Není divu, že jsme význam výroku o tom, že každý si nosí svůj Útes v sobě, pochopili až s křížkem po funuse.

Osobou, která v sobě nosí dokonce 2 Útesy, je doktor Brynjolf. Kromě svého vlastního je obtěžkán ještě Útesem svých pacientů. Během rozhovorů s Pallim, kdy rozebírají vliv vstupu Islandu do NATO v den Palliho narození na jeho duševní zdraví a „ problému" doktora Brynjolfa s párky společnosti SS, jakoby na povrch vyplouvají oblíbené historky o psychiatrech, kteří jsou větší blázni než jejich pacienti. Absurdita rozhovoru ale spíše nazančuje, že tak jako pacienti nejsou jen nemocní, tak ani ne-pacienti nejsou jen zdraví.
Z Útesu se stává dobrovolné sanatorium , Palli je propuštěn domů a získává ubytování v domě pro invalidy. Ačkoli ho rodina neopustila, je sám. Sám ve své duši, duševní prázdnota se projevuje i ve vybavení bytu, kdy holé stěny zdobí jen dva plakáty. Bloudí po ulicích a v okamžiku, kdy ho dva výrostci oloupí o poslední část invalidního důchodu a o jídlo, je psychicky u konce. Uvědomuje si svou duševní bezbrannost proti nástrahám okolního světa. Když se vrátí do bytu čekají ho jen holé stěny, bouchající roleta a moderátor v radiu , kterému volává do jeho noční talk show a nechává si pouštět píseň Franka Sinatru „ I did it my way ˛. Tak jako dnes , naposledy. Okno v jeho bytě je dostatečně vysoko a není třeba dál nic řešit.

Než se Palli narodil, měla jeho matka sen o čtyřech koních, kteří běhají po mořském břehu a jeden z nich, grošovaný, zapadne do bahna a nemůže vstát. V zemi, kde se věří na skřítky, není nic divného na tom, že zde může být Palliho život chápán jako předurčený. A tak je třeba ho takto přijímat a respektovat, atˇ už v nějakou předurčenost věříme či ne.

Závěrečný odlet bílé holubice z domu Palliho rodičů, poté co přinesli věci z jeho bytu domů, je již pouze symbolem osvobození duše od všech strastí a víry v to, že to, co bude dále, bude už jen lepší.

Vraťme se tedy k úvodní tezi. Jsou nebo spíše mohou být Andělé všehomíra bráni jako komedie? Když jsme o tom diskutovali, objevili jsme zajímavý problém. Všichni věděli, ze sebevraždy byly tři. Každý ale na jednu sebevraždu zapomněl a nemohl si ji uvědomit. A to je podle mého názoru jeden z argumentů, proč nebrat Anděle tragicky. Ve filmu jsou sebevraždy formulovány jako logické vyústění , které nebudí hrůzu. Sebevraždy tu nejsou chápány jako něco pochmurného , je to zkrátka smrt jako jiná.

Vždyť i Čechov psal komedie o sebevraždě.

Englar alheimsins (Andělé všehomíra); Island 2000, 90 min.; Režie: Fridrik Thór Fridriksson; Scénář: Einar Gudmundsson; Kamera: Harald Gunnar Paalgard; Hudba: Hilmar Örn Hilmarsson; Hrají: Baltasar Kormákur (Óli), Ingvar Eggert Sigurđsson (Páll), Hilmir Snćr Gudnason (Pétur), Björn Jörundur Fridbjörnsson (Viktor), Margrét Helga Jóhannsdóttir (Pállova matka), Theódór Júliusson (Pállův otec).