Jak se Island vyrovnává s náporem turistů

Po pětileté přestávce jsem se vydal na Island a s napětím očekával, v jakém stavu najdu ostrov poznamenaný rozmachem turistického ruchu. Už v roce 2013 byla země konfrontována se zvedající se vlnou zájmu turistů a podle všeho se od té doby návštěvnost ještě zmnohonásobila. Z přímých i nepřímých zvěstí jsem byl připraven téměř na všechno, přesto mě realita občas trochu zaskočila, ať už tím, že se na mnoha místech zas tak moc nezměnilo, tak i tím, že se leccos změnilo na místech, kde jsem to přeci jen tolik nečekal. Zvěsti o několikakilometrové frontě automobilů a autobusů na parkoviště u vodopádu Gullfoss uprostřed nejtužší zimy a metrových sněhových závějí zněly velmi výhružně. Co teprve v létě? A co zbytek ostrova?

Davy turistů?

Zřejmě nepřekvapí, že u zmíněného vodopádu Gullfoss skutečně proudí i na sklonku sezóny davy srovnatelné s pražským Staroměstským náměstím. Už tak dost velké parkoviště přetéká automobily i autobusy až na přilehlou silnici. Prodejna suvenýrů a občerstvení se výrazně rozrostla, přesto se v ní mezi lidmi sotva protáhnete. K vodopádu vedou už dlouho široké rampy, které už ale proudící dav pojímají jen tak tak. V oblasti zlatého trojúhleníku tedy očekávatelná situace, neboť řada turistů na Island zavítá jen na jediný den a tento okruh je zkrátka absolutní minimum, které musí absolvovat každý a které je také snadno realizovatelné během jediného dne z poměrně nedalekého Reykjavíku. Jak se ale situace změnila jinde?

Jak se dá očekávat, nárůst návštěvníků je patrný všude a většinou úměrně tomu, jak byla oblast navštěvována v minulosti a jak snadno je dostupná. Nárůst z každoroční perspektivy je sice nenápadný a mírný, ale s delším odstupem už o něco lépe patrný. Největší změny jsou ovšem patrné tam, kde by je člověk čekal nejméně. K takovým místům patří například soutěska Fjaðrárgljúfur nebo vodopád Glúfrabúi, donedávna ještě dobře skrytý před zraky turistů v nenápadné skalní puklině hned vedle svého většího a slavnějšího sourozence, vodopádu Seljalandsfoss. V těchto místech člověk před pár lety povětšinou nepotkal více než jeden dva páry turistů. Ke Gljúfrabúimu ovšem dnes vede značená široká štěrková pěšina přímo od Seljalandsfossu a před puklinou stojí dlouhá fronta zájemců o nahlédnutí do jejího nitra - brodit se potokem už není ani tak potřeba, podél skály tu byly do vody položeny větší kameny, takže se lze dovnitř dostat i relativně suchou nohou.

V případě soutěsky Fjaðrárgljúfur má nárůst popularity nepochybně na svědomí práce fotografů a dokumentaristů. Cestovatelské dokumenty nabývají na oblibě a fotografie z Islandu se šíří i jako součást reklam, které nemají s Islandem vůbec nic společného. Právě tímto způsobem přišla k vysloveně raketovému vzestupu popularity například hora Kirkjufell u Grundarfjordu na severním pobřeží poloostrova Snæfellsnes. Její fotografie jsou dnes přítomné i tam, kde by je člověk nečekal, a staly se bezmála novým sombolem Islandu, který už nejspíš překonal papuchalky, Góðafoss, Gullfoss i slavné gejzíry - o tradičních islandských horách jako je Herðubreið nebo Snæfellsjökull ani nemluvě. Poloostrov Snæfellsnes se vůbec dočkal obrovského vzestupu zájmu turistů, možná nejvýraznějšího v rámci celého Islandu. Není ovšem divu. Ještě před pár lety ho bylo možno považovat za největší turisty neprávem přehlížený klenot Islandu. Inu, přehlížený už tedy zajisté není. A pomohla tomu nepochybně nejen jeho dostupnost a relativní blízkost hlavního města, ale i aktivity místních obyvatel a správy nedávno založeného národního parku. Dříve bylo poměrně náročné v jeho prostoru objevovat atraktivní místa, pokud o nich člověk nevěděl dopředu sám. Dnes vede kolem celého poloostrova pohodlná asfaltová silnice a všechny odbočky jsou dobře vyznačeny a atrakce zaneseny a dobře okomentovány i v turistických mapkách a brožurkách, které jsou všude k dostání. Domorodci se zájmu turistů rozhodně nebrání, spíše naopak: snaží se je ještě více lákat na další a další zajímavosti a atrakce. A není divu. Národní park prý už islandské ekonomice přináší 45-násobný zisk oproti nákladům na jeho provoz.

Peníze, ceny, poplatky

Už před pěti lety se na Islandu horlivě diskutovalo o zavedení poplatků za vstup do řady lokalit. K tomuto kroku jako první sáhli majitelé pozemků s méně významnými, ale populárními atrakcemi. První vstupné začali vybírat u malého kráterku Kerið, který leží přímo u silnice na tradičním okruhu Zlatého trojúhelníku. Vstupné (400 ISK) vybírají například také majitelé statku Helgafell u Stykkishólmu, který je ovšem populární hlavně z historických a literárních důvodů, jakožto ústřední bod oblíbené Ságy o lidech z Eyru. Zásadnější ovšem byly diskuse ohledně vybírání vstupného v oblasti horkých pramenů kolem slavného Geysiru v údolí Haukadalur a dále u solfatar a fumarol pod svahem Námaskarðu u jezera Mývatn a taktéž nedalekého Leirhnjúku a kráteru Víti pod Kraflou. Ačkoliv se už před pěti lety objevila webová stránka prodávající vstupenky do těchto lokalit, na výběr vstupného nakonec (zatím?) nedošlo.

Velkou výjimkou je ovšem také reykjavícká Perla, která byla dlouhá léta veřejnou restaurací, vyhlídkou a odpočinkovým místem pro všechny. Zřejmě se její provoz nevyplatil, neboť se nově předělává na turistickou atrakci. Kávárna byla integrována do restaurace v nejvyšším patře kupole a ve spodní části se buduje jakási turistická expozice "o všem a o ničem". Už teď se tu platí vstupné ve výši 490 ISK a bez lístku vás už nepustí ani na vyhlídkovou plošinu.

To ovšem neznamená, že se jinak v oblasti poplatků na Islandu nic nezměnilo. Pomalu se začínají objevovat poplatky nepřímé. Poplatky za parkoviště se už systematicky vybírají v NP Skaftafell a (zatím jen) na horním parkovišti nad Sněmovními pláněmi. Nejsou tu žádné závory, jen kamery a platební terminály v informačním centru. Novinkou jsou také poplatky za použití toalet. Obvykle mají zatím jen podobu proseb a malých kasiček. V lepším případě se provozovatelé domáhají poplatku 100 ISK, ale někteří se nestydí žádat rovnou 200 ISK, tedy více než 1,5 EURa.

Obecným problémem cenové úrovně Islandu je ale hlavně skutečnost, že se po krizi a propadu kurzu islandské koruny v roce 2008 radikálně zvedly ceny všech služeb, a ty se dál drží či dokonce dále stoupají i navzdory tomu, že islandská koruna opět výrazně posílila a svůj kurz vrátila na úroveň léta 2008, tedy sice už po prvním propadu, ale ještě před velkým propadem podzimním. Za jedno euro tedy dnes opět dostanete jen kolem 120 ISK. V případě ceny jednoho piva v restauraci to pak znamená, že pokud nevyužijeté některé z bohatých nabídek "happy hour", nebude vám na jednu sklenici stačit často ani 10 EUR. Díky tomu se Island stává pro turisty zjevně nejdražší severskou zemí a v lecčem tak už překonává jak nechvalně známé Norsko, tak podobným vzestupem měnového kurzu poznamenané Švýcarsko.

Nejvýrazněji se cenová úroveň projeví na první pohled v cenách ubytování. I relativně "levný" hotel vás přijde na desítky tisíc islandských korun, tedy podobně jako velmi luxusní hotely jinde ve světě. Pokud máte vlastní spacák a stačí vám holá postel v suchu a teple, zaplatíte za osobu 35-50 EUR, tedy cenu, za kterou jinde najdete často plně vybavený pokoj pro dvě osoby. Totéž platí i pro restaurace a "fast-foody" všeho druhu. Opět: nejobyčejnější pouliční strava za cenu slušné restaurace jinde v západní Evropě, běžná restaurace pak téměř za ceny podniků s michelinskými hvězdami. A do třetice doprava: ačkoliv se Islanďané konečně vzmohli na jednotný portál s přehledem veškeré veřejné dopravy na ostrově, je otázka, kdo do ní vlastně bude investovat. Ve většině případů je totiž výhodnější použít prostě automobil, a to dokonce i pro jediného cestujícího. Jen za jednorázový lístek na městskou dopravu v Reykjavíku se už platí 460 ISK, na nočních linkách dokonce dvojnásobek. Za jistých okolností tak vyjde levněji, pokud si objednáte taxi, než platit za autobus, který navíc jede třeba jen jednou či dvakrát za hodinu.

Reakce Islanďanů je jako obvykle dvojí. Optimističtí manažeři v turistickém byznysu nekriticky očekávají další a další růst, větší a větší zájem o nové a nové služby v podobě organizovaných zájezdů a exkurzí za velrybami, papuchalky, polární září, do lávových jeskyň atd. atd., samozřejmě co nejluxusnější a nejdražší, a tudíž větší a větší zisky až do nekonečna, podobně jako předchozí megalomanské investiční plány bankéřů před příchodem krize v roce 2008. Realističtější podnikatelé ovšem už postřehli, že v zahraničí se nenachází nekonečně velké množství nekonečně bohatých lidí, kteří netouží po ničem jiném, než navštívit Island a vyhodit zde každý den desítky EUR za turistické exkurze a stovky EUR za nocleh. Řada lidí investuje většinu svých úspor už jen do letenky a pak zjistí, že další služby na místě jsou ještě nesrovnatelně dražší a nevzmohou se tedy na víc než pár malých výletů, aby zcela bez peněz zase odjeli domů. Není tedy divu, že se v zemi nově rozmohl fenomén půjčoven malých kempovacích dodávek, tedy prostornějších automobilů, kde se můžete v zadním prostoru pohodlně vyspat v suchu a relativním teple, aniž byste museli platit desítky tisíc za hotel nebo se naopak v dešti a zimě klepat v mokrém stanu. A už vůbec není divu, že na Islandu v současné době potkáte na silnicích více stopařů než kdekoliv jinde v Evropě.

Vzestup cen je také velmi citelný u termálních koupališť a lagun. Nejvyhlášenější Modrá laguna už se s cenou dostala téměř na 7000 ISK, a její menší sestra u jezera Mývatn na 5000. Další luxusní termální lázně vznikly u pramenů Deildartunguhver v Borgarfjordu. Zdražení se ovšem týká i běžných městských koupališť, kde se ceny už obvykle blíží k 1000 ISK. Nadále se však lze obvykle dostat i na poloviční cenu, pokud si koupíte deset vstupenek najednou. A samozřejmě dál existují všechna polodivoká a divoká koupaliště, kde se většinou ještě stále můžete vykoupat i zadarmo. Jejich návštěvnost ovšem také stoupá.

Infrastruktura

Vzhledem k neustálému nárůstu poptávky a nedostačující nabídce v mnoha službách, zvláště ubytování, se staví stále nové a nové luxusní hotely po celé zemi. Dva vyrostly například u jezera Mývatn, na jižním i severním břehu u západního okraje jezera. Hotelovým boomem je poznamenán zvláště Reykjavík, kde se staví často na úkor původní tradiční zástavby a město tak pomalu začíná přicházet o řadu svých tradičních příjemných zákoutí. Největší změnou je ovšem velká výstavba přímo v centru v prostoru přístavu, kde vznikají celé nové bloky a ulice. Reykjavík tedy už začíná být k nepoznání i pro ty z nás, kdo jsme tu strávili část svého života.

Kromě hotelů ale nápor turistů nezvládá ani zbytek islandské infrastruktury. Asfaltují se nové a nové silnice, rozšiřují se parkoviště a stavějí nová u nových atrakcí, jako jsou například zpřístupňované jeskyně (ano, i ty, do kterých jste se ještě nedávno mohli vydat sami, pokud jste věděli, kde je hledat). Nová asfaltová silnice k vodopádu Dettifoss se prodlužuje a brzy povede podél celého národního parku Jökulsárgljúfur až na sever ke kaňonu Ásbyrgi. Už letos se po ní dalo dojet prakticky až do oblasti Hólmatungy a od severu větší část cesty ke skalnímu městu Hljóðaklettar a vrškům Rauðhólar. Střední část byla zatím ještě ve výstavbě, ale také už povětšinou v poměrně pokročilém stádiu. Na východní straně kaňonu se naštěstí zatím nemění nic.

Stále se zvětšují také prodejny suvenýrů, kavárny, prodejny občerstvení a restaurace u všech turistických atrakcí a na důležitých křižovatkách. Přibývají také různé informační cedule a desky, značky, směrovky, jakož i nové informační letáčky a mapky, takže je snazší najít zajímavá místa všeho druhu a dovědět se něco o přírodě, historii i kultuře ostrova. Některé jsou cílené vysloveně na většinové zahraniční turisty, ale mnoho jich jde daleko za rámec běžných povšechných či povrchních informací a pomáhá rozšiřovat obzory a vhled i zvídavým cestujícím domorodcům.

Novinka: omezení, zákazy, příkazy

Nepochybně největším šokem a zklamáním pro každého tradičního milovníka Islandu je ale především obrovský rozmach zákazů a omezení - něco, co bylo ještě nedávno na Islandu naprosto nemyslitelné. Důvod je celkem nasnadě: křehká islandská příroda nezvládá nápor davů, trávníky se pod nohama neustále proudících zástupů udusávají a rozpadají, mění v bláto a jednou načatá eroze v islandském klimatu dokáže díky silným větrům a dešti velmi rychle nabrat na obrátkách. A tak ke staršímu přísnému zákazu vyjíždění mimo silnice i přes okraje nezpevněných cest (byť jen z důvodů snahy o lepší vyhnutí se) přibývají i omezení pro pěší a tam, kde jste se ještě před pár lety volně procházeli, vás teď už cedule nepustí. "Zákazy" ovšem mají často formu detailně odůvodněných proseb, doplněných názornými ukázkami toho, co turistických ruch už během posledních několika let dokázal na krajině napáchat. A i když člověku většinou žádné fyzické zábrany nebrání a jedna procházka mimo vyznačené stezky by krajinu skutečně jistě nezničila, ve chvíli kdy provázkové linie překročíte, lze odůvodněně očekávat, že další a další budou vašeho příkladu následovat. Přístupný už není například nejvyšší vršek Rauðhólar - fotografie ukazují, jak ho už boty turistů dokázaly otupit a doslova roznést po okolí. U kaňonu Fjaðrárgljúfur nebo vodopádu pod horou Kirkjufell už se smí chodit jen po vyznačených a speciálními mřížkami zpevněných cestičkách, jaké přibývají i na dalších populárních místech. Přibývají ovšem také speciální vyhlídkové plošiny pro turisty. Každá cestička je ověnčena provázky a cedulkami se zákazem vstupu.

A přibývají také zákazy stále oblíbenějších a dostupnějších dronů. Zvláště pochopitelné je to v okolí útesů, kde hnízdí tisíce ptáků a takové zařízení dokáže znatelně narušit jejich klid. I v běžné krajině ovšem žije spousta méně nápadných ptáků a dalších zvířat, kterým takový mechanický vetřelec může způsobit nepříjemné problémy.

Důvodem ale není vždy jen bezpečnost přírody, ale stále častěji i bezpečnost turistů samotných. Uzavřena byla například oblíbená pláž pod útesy Dýrhólaey na jihu ostrova. Nejen, že tu došlo k několika zřícením útesů, ale v nevypočitatelných rozbouřených vlnách už také zahynula neopatrná turistka. Dovoleno už není ani vstupovat na skalní bránu samotnou.

Stále více také narazíte na zákazy kempování, resp. "nočního parkování", které jistě nabylo na popularitě vzhledem k nehorázným cenám ubytování a oblibě noclehů v upravených automobilech. V okolí jezera Mývatn a kolem mnoha dalších oblíbených turistických atrakcí takovou ceduli už najdete prakticky na každé sebenenápadnější odbočce z hlavní silnice. Mnoho odboček je také explicitně označeno jako "einkavegur" - soukromá cesta či silnice. Opět není příliš divu: když vám dříve za domem u silnice, na louce či v lesíku, kam si chodí hrát vaše děti nebo kde se pasou vaše zvířata, občas "zaparkovalo na noc" nějaké to auto, dalo se to jistě ještě snést, ale pokud takových aut začaly být desítky každý den, je to už něco jiného, a navíc po sobě řada takových nocležníků zanechá i nějaké ty znatelné a nepříjemné stopy. I na nečekaných místech tak můžete objevit velmi přímočaré explicitní "zákazy vykonávat potřeby".

Do kategorie sebeobrany domorodců patří také různé podomácku vyrobené makety silničních radarů, které se objevily například v některých malých osadách v Západních fjordech, obvykle na nezpevněných silnicích, kde by člověk nečekal, že někdo bude (mít odvahu) jezdit nějak rychle. Tím spíš však patrně lze očekávat, že někteří nezkušení řidiči nedokážou správně odhadnout bezpečnou rychlost na tak neznámém a zrádném povrchu. Navíc se jedná o místa, kde zřejmě donedávna nebyli zvyklí na téměř žádný provoz a podle toho se chovají i místní děti, které jsou v sezóně najednou konfrontovány s nezvyklým množstvím dopravy.

Nezkušenost zahraničních řidičů je také zjevně důvodem nových obřích cedulí značících "silnici pro vozidla s náhonem všech kol" i tam, kde se ve skutečnosti už dlouho jezdí i s obyčejnými auty. Příčinou ale bude také nepochybně potřeba vyznačit oblasti, kde se sice projet běžným vozem dá, ale neplatí zde pojištění vozidel z autopůjčoven. Velké cedule s nápisy v angličtině tak jsou zjevně zaměřené právě na turisty a značí často silnice jen s původní varovnou značkou "obtížně sjízdná silnice" nebo silnice rozestavěné, po nichž se vždy jezdilo bez jakéhokoliv varování, zatímco staré značky běžných rozměrů zůstávají jen tam, kde opravdu hrozí problém s průjezdností.

Novým omezením a zákazům se tak nelze nijak divit. Snahou zjevně není prostě jen nahnat turisty tam, kde se z nich dají vyždímat peníze, ale především chránit sebe i krajinu, v níž domorodci žijí. Pravdou je, že řadu těchto destruktivních trendů podporují sami právě třeba přemrštěnými cenami za ubytování, které si běžný cestovatel reálně nemůže dovolit, i když na dovolenou na Islandu šetřil celý rok. Nicméně je třeba zdůraznit i to, že se zatím stále snaží zachovat co největší možnou přístupnost všech lokalit i bez vybírání vstupného, ačkoliv náklady na jejich údržbu se výstavbou zpevněných cest a vyhlídkových plošin musely nesmírně zvednout. Někde tedy peníze na tyto investice získat také musejí. A vydávání omezení prostřednictvím proseb a zdůvodnění je ostatně také mnohem účinnější než strohé zákazy bez zjevného důvodu, na které jsme zvyklí odjinud. Pokud tedy člověk není zcela bezohledný necita, musí je brát vážně. Bohužel, mezi tím množstvím turistů se jistě vždy dost lhostejných a bezohledných najde.

Módní trendy

Kromě turistického ruchu ovšem Island nadále bleskově zaplavují i další moderní trendy a hysterie - a Islanďané jim jako vždy opět propadají s nadšením a posedlostí o nic menší, než třeba Němci. Na ostrově se tak během pár let doslova vyrojily například stanice na dobíjení elektromobilů, jejichž hustota je nepochybně větší než jsme zvyklí ze Střední i Západní Evropy. Nepochybně nejde ani tak o ekologické zájmy - na nadměrně provětrávaném ostrově uprostřed Atlantiku si mohou dovolit se trochou těch splodin vůbec nezabývat (jak to ostatně ve vysoké politice pod vlivem průmyslového lobbingu také dělají) - ale zájem o moderní technologie tu byl vždycky v popředí a co si budeme povídat, peněz mají Islanďané už opět víc než dost na kdeco.

Ostrovu se nevyhýbají ani ekologické vlny v podobě spíše hysterické než praktické. Nejmódnější je aktuálně patrně "boj proti plastům", který se však (opět tradičně) odehrává spíše na papíře než v reálných činech. V každé obci sice najdete nějaký ten kontejner na plasty, ale pouze za podmínky, že máte dost času a trpělivosti ho hledat. Rozhodně na něj nenarazíte tak často, jako na bankomat nebo dnes už i ony dobíjecí elektrické stanice. Jako turista tak nadále budete většinou narážet jen na kontejnery na lahve a plechovky od nápojů, za něž se ve sběrnách dají dostat peníze a například skautské spolky je tak viditelně rozmisťují pro finanční podporu svých aktivit u hlavních silnic v každé obci. Pokud však budete chtít "ekologicky" vyhodit jiné typy obalů, už vás to bude stát větší úsilí. A ani islandští výrobci zjevně zatím apely na snížení množství plastových obalů neberou nijak zvlášť vážně.