Poklidný život dvou sourozenců přeruší invaze mimozemšťanů. Zatímco většina populace Islandu náhle umře, hrstka přeživších se musí skrýt před neznámým nebezpečím. Děsivý příběh odehrávající se v kulisách zasněženého severského ostrova vyšel v rámci Velkého knižního čtvrtku.

Jeho autorka Hildur Knútsdóttir v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz přiznává, že knižní monstra založila na konspiračních teoriích.

Román Krvavá zima při pohledu na obálku vypadá jako typický skandinávský krimi noir. Z příběhu je ale celkem brzy jasné, že tomu tak není.

Ano (směje se). Přišlo mi vtipné začít knihu velmi realistickými, každodenními problémy teenagerů. A pak – aaaa! – zaútočí mimozemšťané.

Hlavními postavami příběhu jsou 10letý chlapec a 15letá dívka. Odkud jste čerpala jejich hlasy?

Přišly ke mně celkem přirozeně. Jen jsem si představovala, jak bych se cítila, kdybych byla v jejich věku.

Tu knihu na Islandu zařadili mezi literaturu pro dospívající (takzvaný žánr young adult, zkráceně YA, pozn. red.). Od té doby přemýšlím, co vlastně literatura pro dospívající znamená a pro koho je určená. Protože já jsem si nikdy nesedla a neřekla si, že napíšu knihu pro mladé. Prostě jsem psala, co mě zajímalo, takový typ knihy, kterou sama ráda čtu. A pak mi lidé začali říkat, že je to kniha pro teenagery.

Jedna z dobrých věcí na Islandu je, že jde o vážně malou komunitu, takže mám opravdu skvělou zpětnou vazbu od čtenářů. A ti jsou všeho věku.

Myslím si, že je to možná proto, že hlavními postavami té knihy je dítě a teenagerka. Ale to nebylo vědomé rozhodnutí. Nápad k té knize jsem dostala ve snu.

Normálně se mi zdají velmi nudné věci, třeba že mi uletělo letadlo nebo že dělám něco hrozně všedního. Většinou jsem účastníkem svých snů, ale té noci jsem měla sen, který byl spíše, jako bych sledovala film. Zdálo se mi, jak jde malý chlapec domů, a všechna světla ve městě jsou zhasnutá. Věděla jsem, že před něčím utíká, že tam byla nějaká monstra, která ho pronásledovala. A taky jsem věděla, že míří na Vestmanské ostrovy. V té době jsem tam ale nikdy nebyla.

A pak jsem se probudila a potřebovala zjistit více o chlapci a monstrech, která ho pronásledovala. Co se asi mohlo stát, že v celém městě nesvítila světla? A co na něj čeká na Vestmanských ostrovech? Bylo mi jasné, že pokud chci najít odpovědi, tak ten příběh musím napsat.

Takže hlavní dětská postava byla daná bez mého vědomého zásahu. Bragi tam byl od samého začátku. A pak jsem přidala Bergljót – asi proto, že pro mě bylo jednodušší psát z pohledu 15leté slečny než 10letého chlapce.

A kdy se v temnému příběhu objevili mimozemšťané?

Ani nevím. Mám ráda hororové filmy a mimozemšťani mě vždycky fascinovali. Jako malá jsem sledovala Akta X, takže to mám možná z toho. Moji mimozemšťané ale vycházejí především z konspiračních teorií. Četla jsem jich řadu o takzvaných reptiliánech. Když si to heslo zadáte do YouTube, tak je tam o nich spousta „důkazů“.

Tvrdí se tam třeba, že mimozemšťani už jsou mezi námi dlouhé roky a že je jich řada dokonce dosazena do vysokých pozic ve společnosti. Existuje dokonce seznam reptiliánů. Je na něm třeba Brad Pitt, Angelina Jolie, britská královna, (Barack) Obama, (Hillary) Clintonová a George Bush. A jak říkám, mají k tomu řadu „důkazů“, že jim to třeba poznáte na očích a tak… Jestli se chcete pobavit, můžete si to najít.

Protože sleduje vývoj očima dětí, je čtenář těch nejdrsnějších částí ušetřen. Někdy si tak musí vystačit s popisem zvuků nebo pachů, když je hlavním postavám řečeno, ať zavřou oči.

Dospělí se snaží Bragiho a Bergljót ubránit před tím, co se děje. V určitém smyslu to ale může být naopak více strašidelné – alespoň z mého pohledu. Když sledujete horor, taky se příběh stane daleko méně strašidelným poté, co to monstrum konečně uvidíte. Když ale ještě netušíte, jak vypadá, vloží se do toho vaše představivost, která strach pouze znásobí. Věci, co si představujeme, jsou většinou mnohem děsivější než skutečnost.

Je ovšem pravda, že už jsem slyšela o dětských čtenářích, kteří ze strachu přestali mou knihu číst nebo knihu dočítali v posteli rodičů a pouze za denního světla.

Docela mě překvapilo, když jste zmínila, že knihu klasifikovali jako knihu pro dospívající, protože alespoň ten český obal tak opravdu nevypadá.

To je snad ten nejvíc dospělý obal, který jsem zatím viděla. Islandská obálka má celkem temný motiv, ale font je dost dětský. Mluvila jsem o tom s grafikem a ten tvrdil, že to chtějí prodat jako horor pro děti. Špatně se to překládá do barvy. Na rozdíl od francouzského obalu je to navíc docela komiksové.

Bude zajímavé vidět, jaký to vyvolá mezi čtenáři dojem… Mně nikdy nebyla úplně příjemná ta nálepka YA. Ale není to proto, že by YA knihy měly horší kvalitu nebo by byly nějak podřadnými.

Naopak je to možná těžší, protože když píšete pro děti a dospívající, píšete pro člověka se sníženou pozorností, který nesnese nudné části. Pokud by například jedna kapitola stála na popisu přírodních krás, nejspíš by knihu odložily. Proto si myslím, že je to jeden z nejnamáhavějších žánrů. Takže musíte, ačkoli píšete o těžkých tématech, udělat příběh zajímavý a stále napínavý.

Můj problém s nálepkou YA je ten, že tím dopředu vyčleňujete část čtenářstva. Ve chvíli, kdy řeknete: Tahle kniha je pro děti ve věku od 12 do 14 let – zvláště pokud to ještě vytisknete na obal knihy – přijdete tím o potenciální čtenáře například ve věku od 15 let výše. Protože dospívající jsou na tohle, podle mě, velmi citliví. Velmi neradi dělají něco, co je označováno za dětinské.

Podobně to bylo i s knížkami o Harrym Potterovi. Několik let poté, co vyšly, je vydaly znovu, ale s mnohem dospělejší obálkou, protože se dospělí cítili ponížení tím, že budou na veřejnosti vidět s knížkou pro děti. Proto se straním kategorizaci.

Má první novela vyšla v roce 2011 a byla to fantasy o mladé ženě z Reykjavíku, která prošla transplantací srdci, po níž začala věřit, že spolu se srdcem získala více. Přišlo jí, že dostala nové vzpomínky a že se v určitém smyslu změnila. A protože to byla kniha o mladé ženě z města, chtěli k tomu udělat romantickou obálku, kde by byla nakreslená postava ženy na růžovém pozadí. Proti červené knihovně – nebo knihám s růžovým obalem – nic nemám. Přišlo mi to ale smutné, protože by to znamenalo, že by si to nikdy nepřečetl žádný muž.

Vždycky je smutné, když vyčleňujete část čtenářů dopředu, protože lidé čtou různé druhy knih. A mělo by jim to být dopřáno bez toho, aby se museli podřizovat nálepce knížky pro děti nebo literatury pro ženy.

Přinést čtenáře k textu

V Krvavé zimě narazí čtenář na spoustu cizích jmen a názvů. Měla jste nějaký vliv na konečnou podobu své knihy v českém překladu? Bavily jste se například s překladatelkou o tom, co vysvětlovat nebo upravovat pro české čtenáře?

Neměla jsem na to žádný vliv. V době, kdy Martina (Kašparová, pozn. red.) překládala, jsme nebyly v kontaktu. Dostala jsem od ní akorát e-mail, když s knihou začínala, kde psala, že mi dá vědět, kdyby narazila na nějaký problém nebo potřebovala s něčím pomoct.

Nakonec jsme ale nic neřešily. Naprosto na ni spoléhám. Píšu v islandštině, je to můj rodný jazyk. Češtině nerozumím, takže nevím, jaká má pravidla. Takže se na překladatelku prostě musím spoléhat.

Na univerzitě jsem měla kurz překladatelství. Existují dvě teorie: podle jedné jako překladatel přinášíte text za čtenářem, podle druhé naopak čtenáře přinášíte k textu a snažíte se ho v táhnout do příběhu. A to zřejmě udělala také Martina.

Změnou oproti originálu je také to, že místo dvou knih dostanou čeští čtenáři jedno tlustší vydání.

Původně to měla být jedna kniha. Ale nakonec byla tak dlouhá, že jsem se ji rozhodla vydat ve dvou částech, s rozmezím jednoho roku. Potěšilo mě, že v Čechách to vyjde jako jedna kniha, protože tak jsem si ten příběh představovala, když jsem ho psala. Mezi koncem první knihy a začátkem té druhé se navíc mnoho nestane, spíše je to posun jako mezi dvěma kapitolami. Takže to dává smysl.

Stejně mi dávají smysl také mapy, který doplňují český překlad. Mimozemšťané ve skutečnosti nikdy invazi na Island nepodnikli, takže jsem chtěla být v popisu reality velmi specifická. Hodně proto mluvím o tom, kde se zrovna postavy nacházejí, jaká je zrovna doba. Takže dává smysl mít k příběhu mapu. A navíc to moc hezky vypadá.

Prošla jste si také trasu, kterou ujdou v knize vaši hrdinové?

Ano, ale ne najednou. Jela jsem třeba na Vestmanské ostrovy. Domluvila jsem se s ředitelem místní školy, jestli bych se tam nemohla zajít podívat a udělat si fotky. Ptala jsem se ho přitom na věci, jak například, čistě hypoteticky, kdyby se tu měl někdo schovávat, která místnost by pro to byla nejlepší. A on mi doporučil knihovnu.

Takže ano, dělala jsem si hodně rešerší. A to hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla, aby popis reality skutečně té realitě odpovídal. Když totiž čtenář objeví něco, co není pravda, vyruší ho to z četby. Takže jsem si s tím dala záležet. Jela jsem na všechna ta místa, a dokonce přespávala tam, kde se v jednu chvíli skrývá Bragi.

Zaslechla jsem zvěsti o tom, že by z Krvavé zimy měl být seriál. Můžete už o tom mluvit?

Ano! Ano, konečně můžu a jsem neskutečně nadšená, že už to nemusím tajit. Zhruba před dvěma lety koupila práva ke Krvavé zimě největší produkční společnost na Islandu, kteří dělali například krimi sérii V pasti. Už asi dva roky pracuji na scénářích a máme napsanou většinu epizod. Teď jsme ve fázi úprav. Do konce roku by to nejspíš mělo být hotové.

Zdroj: iLiteratura