Úvod

Zlatý věk severské kinematografie neustává. I letos bylo na karlovarském festivalu představeno přes deset velice dobrých skandinávských snímků. Jejich nepochybná kvalita se odrazila jak v divácké oblíbenosti, tak v závěrečném verdiktu festivalové poroty. Filmy byly velmi rozmanité, ale lze říci, že komedie byly v převaze. Zcela vážný snímek zde byl snad jen jeden - švédsko-dánská Píseň pro Martina. Nejsem si jist, zda je to nějaký trend či pouhá náhoda, ale severské filmy na letošním festivalu patřily do té malé skupiny optimistických a veselých filmů. Naopak vážná témata byla typická pro filmy ze zemí jako Itálie, Španělsko, Argentina či Korea.

Velice dobře se letos představili Dánové se svými dvěma filmy Blikající světla a již zmíněným koprodukčním snímkem Píseň pro Martina.

Blikající světla

Blikající světla (Blinkende lygter) zaujmou především svým scénářem, což není pro severské filmy zrovna typické. Napsal ho Anders Thomas Jensen, který film zároveň režíroval (proslavil se např. scénářem k snímku V Číně jedí psy). Děj je vskutku originální a nápaditý. Čtyřčlenný gang kodaňských kriminálníků je nucen v rámci vyřizování účtů ukradnout pro jinou skupinu kufřík s velkými penězi. Poté, co zjistí, že tam jsou čtyři miliony, rozhodne se vůdce Torkild peníze neodevzdat a uprchnout s nimi do Barcelony. Jenže před německými hranicemi se jim rozbije auto. Přespí kdesi v lese v opuštěné barabizně v domnění, že si druhý den pořídí auto jiné a budou v cestě pokračovat. Jenže Torkilda napadne dům koupit a udělat z něj hostinec. Je to neuvěřitelné, ale těmto povedeným šílencům se to opravdu podaří.

Velice šikovně a vtipně je ve filmu použito černobílých retrospektivních vložek, které ve zkratce ukazují dětství jednotlivých členů party. Snímek Blikající světla je plný brutálních, absurdních a neuvěřitelných scén. Jedná se o prvotřídní dánský černý humor, který při hlubším zamyšlení prozrazuje leccos z dánské národní povahy.

Píseň pro Martina

Nejúspěšnější skandinávský film na festivalu, Píseň pro Martina (En sång för Martin), se točil převážně ve Švédsku (především v Göteborgu), předlohou pro scénář byla kniha švédské prozaičky Ully Isakssonové, ale samotný scénář a režii měl na starosti Bille August, velice úspěšný dánský filmař (režie oskarového Pelle Dobyvatele, produkce filmu Bídníci a další).

Houslistka Barbara Hartman se zamiluje do dirigenta Martina Fischera. Barbara se se svým stávajícím manželem rozvede a začne žít s Martinem druhý život. Jedou na líbánky do Maroka, Martin skládá operu, Barbara cvičí a navzájem si pomáhají. Jejich vztah je zcela harmonický do té doby, co Martina začnou postihovat výpadky paměti. Diagnóza je jasná: nevyléčitelná Alzheimerova choroba. Martinův stav se horší, zkolabuje v přímém přenosu televize, nemůže dokončit operu. Jejich vztah prochází životní zkouškou. Jenže tento boj se nedá vyhrát, Martin již není ten Martin, co si ho Barbara brala…

Film má dvě úrovně. Na jedné straně je to dokonalé popsání této děsivé choroby a na straně druhé komorní drama hluboké lásky dvou zralých lidí. Působivý dojem z filmu navíc umocňují přímo fenomenální výkony dvou hlavních představitelů - Viveky Seldahl a především Svena Wolltera, oba obdrželi ve Varech cenu za nejlepší herecký výkon. Špičková kvalita filmu se samozřejmě odrazila i v divácké soutěži Mladé fronty DNES, kde se snímek se svým známkovým průměrem 1,38 umístil na třetím místě.

Společně

I na další snímek reagovali diváci velice pozitivně. Jedná se o film Společně (Tillsammans) režiséra Lukase Moodysona, který v Karlových Varech v roce 1999 uspěl filmem Láska je Láska (Fucking Amal). Tentokrát se ale nejednalo o film řešící závažné společenské problémy, ale spíše o komedii, ikdyž i tady se objevují témata lásky, přátelství a především sexuální svobody.

Děj se odehrává ve Švédsku sedmdesátých let. Elizabeth odchází i s dětmi od manžela alkoholika do hippiesáckého domu za svým bratrem Göranem (emancipované a silné ženy v severských filmech nikdy nechybí). Obyvatelé této komunity, kteří bydlí ve společné domácnosti, zprvu Elizabeth a její děti poněkud šokují. Do domu poprvé vkročí v následují situaci: „rodina" má sešlost v jídelně, živě se o něčem diskutuje. Jedna holka je polonahá (jsou jí vidět genitálie). To pobuřuje jiného kluka. Ona na to, že pokud to někomu vadí, nemusí se na ní dívat. Kluk reaguje tak, že se také vysvlékne. V této napjaté situaci vchází do místnosti Elizabeth s dětmi… Nově příchozím činí velké problémy si zvyknout. Dům je malý, obyvatelé nenormální. Děti se chtějí vrátit. Nakonec se ale všichni zabydlí a najdou k sobě cestu. Dokonce i její manžel alkoholik se polepší a přidá se k nim. Film však sleduje i osudy dalších obyvatel domu. Elizabeth se zaplétá do vztahu s lesbičkou, jeden gay přemlouvá jiného kluka, aby se stal jeho sexuálním partnerem, což se mu nakonec podaří, proběhne zde několik překvapivých heterosexuálních vztahů a také Elizabethiny děti se činí.

Lukas Moodyson se od svých severských kolegů liší v jedná zásadní věci. Dává svým postavám naději, což zvláště v kontextu ostatních karlovarských filmů pohladí diváka na duši. Oba jeho celovečerní filmy končí radostným happy-endem. Film Společně sice ve Varech neobdržel žádnou cenu, avšak zabodoval na jiných kolbištích, např.: Cena za nejlepší režii na festivalu v Gentu, Cenu za nejlepší scénář, režii a mužský herecký výkon pro Michaela Nyqvista (představitel Elizabethina manžela) na festivalu v Gijónu nebo Zvláštní cenu poroty na festivalu v Paříži.

Honem! Honem!

Další švédský film Honem! Honem! (Jalla! Jalla!) jsem bohužel neviděl, ale z katalogové charakteristiky se dá leccos vyčíst, minimálně to, že se jedná taktéž o komedii. Je to celovečerní debut režiséra Josefa Farese, který se narodil v Libanonu a v desíti emigroval do Stockholmu. Film přináší „svěží a úsměvný pohled na osudy emigrantů ze třetího světa ve Švédsku".

Babička, Hitler a já

Švédsko je velice produktivní filmová velmoc. Kromě těchto tří celovečerních filmů mohli diváci vidět ještě další tři krátké, resp. studentské filmy (též koprodukovalo lotyšský dokument Vajíčková lady). Především je to film Babička, Hitler a já (Mormor, Hitler och jag), který byl zařazen do soutěže dokumentárních filmů. Carl Johan De Geer (režie, scénář i hlavní postava) se v sedmnácti minutách vydává po stopách své babičky, nadšené nacistky. Téma sice zajímavé, ale velice nezáživně zpracované. (Mimochodem, minulý rok Švédsko tuto soutěž vyhrálo, snímkem Kousek světa, který ti patří).

Stockholmská obdoba FAMU přivezla do Varů dva studentské počiny, Pablovy narozeniny a Uprchlík. Narozdíl od filmů z Ruska, Bulharska, Británie (či Islandu!!!) se držely filmových konvencí a nesnažily se nijak experimentovat. Působily mnohem profesionálněji než jiné studentské filmy.

Ponorková nemoc

Ani Norsko neotálelo a představilo dva experimentální snímky a jeden dokument. Experiment však vyvolává rozporuplné reakce, především pak soutěžní snímek režisérky Mony J. Hoel Ponorková nemoc (Når nettene blir lange).

Název tohoto filmu zcela vystihuje podstatu děje. Rozvětvená famílie se rozhodne strávit Vánoce v pronajaté chaloupce kdesi v zasněžených horách. Sváteční týden s nimi mají prožít i jejich polští příbuzní. Hned ze začátku je však jasné, že to nebude žádná idylka. Postarší polská tchyně okupuje kuchyni, kde chce mermomocí uvařit tradiční polské vánoční jídlo, synek má astmatický záchvat a léky se ztratí, hlava rodiny je konstatně namol opilá a navíc je třeskutá zima, protože nejde elektřina. Všichni se začnou navzájem napadat a nejen sebe, málem zmlátí i nevinného švédského souseda, který si přišel přátelsky připít. Nesnášenlivost je velká a atmosféra je opravdu hustá. Na to vše nechápavě zírají polští přátelé. Prostě šťastné a veselé Vánoce jak mají být.

Základní kámen úrazu tohoto filmu je fakt, že je natočen podle pravidel hnutí Dogma. „Dogmatičnost" zde totiž byla vyvedena až do zbytečných extrémů. Je fyzicky opravdu náročné film sledovat. Kamera je na velice ubohé úrovni. Stejně tak střih se zdá být jakoby jalový. O osvětlení, filmové hudbě nebo čitelných titulcích nemluvě. Prostě totální Dogma, ještě dokonalejší než v podání samotného Larse von Triera. Nejhorší na tom je, že to tak autoři udělali jen jako. I ten největší amatér by byl schopen vyrobit lepší střih. Stačilo opravdu málo a dojem z jinak skvěle zahraného filmu by byl ještě lepší.

Detektor

V sekci Dny kritiků Variety bylo Norsko zastoupeno filmem Pala Jackmana Detektor. Hlavní postavou tohoto poněkud složitého příběhu je třicetiletý psycholog Daniel, který s kamarádem Ronnym ve volném čase hledá detektorem kovy. Jednou najde v trávě náramek, na němž je vyryto jméno Janne. Přes rádio, které moderuje Ronny, najde majitelku a hned se do ní zamiluje. Odstěhuje se od matky, u které až dosud bydlel a chce začít žít s Janne. Ta však jednoho dne uteče. Daniel po ní začne pátrat. Zjistí, že je vdaná a že ji její manžel trápí a mučí. Najme si smečku boxerů a ti dotyčného manžela brutálně zmlátí. Mezitím však Daniel prožívá další osobní dramata. Dochází k němu pacient, který je v pokročilém stádiu rakoviny. Těsně před smrtí Danielovi řekne, že je jeho otec, o kterém mu matka řekla, že zahynul v Číně. To je pro Daniela velké osobní zklamání. Podaří se mu ale „osvobodit" Janne, což pro Daniela znamená životní štěstí.

Pošetilí nadšenci

Zvláště pozoruhodný je však dokument Pošetilí nadšenci (Heftig og begeistret), který v soutěži dokumentárních filmů přijel osobně představit režisér Knut Erik Jensen. Je to dokument o třicetičlenném pěveckém sboru postarších mužů z městečka Berlevåg, které leží pár kilometrů od Nordkappu, nejsevernějšího místa v Evropě. Jensen sleduje s humorem jak soukromý život jednotlivých zpěváků-důchodců, tak i jejich samotná vystoupení. Zvlášť komicky pak působí, když se takováto zpívající skupinka polozamrzlých nadšenců postaví kamsi do nekonečné, sněhem zasypané arktické krajiny. Berlevågský sbor je mezi místními velice populární, dokonce koncertují i v ruském Murmansku, kde taktéž sklízí obrovský úspěch.

Ve filmu je dobře vidět rozdíl mezi norskou a ruskou stranou hranic. Silnice jsou mnohem horší kvality, lesy jsou zdevastovány, všude kolem je plno obrovských a odporných továren se stále kouřícími komíny, na každém kopečku či křižovatce stojí pomníky - tu tank, tu Lenin atp. Nejodpudivější je však samotný Murmansk. Jeho panelové „hradby" jsou stokrát horší než Jižní Město (toto však není předmětem dokumentu, to jen tak na okraj).

Jediné, co se dalo filmu vytknout, je snad délka 105 minut, těch hudebních vystoupení je tam přeci jenom příliš.

Poslední ze severských zemí je Finsko. Tato země uvedla jen jeden film, soutěžní dokument režisérky Hanny Miettinenové Správný holky (Kiltit tytöt), který vypráví o třech ženách, které se snaží vydobýt si ve společnosti respekt. Film jsem bohužel neviděl, takže mohu odkázat na popisek, který je uváděn v katalogu.

Závěr

Letošní třicátý šestý ročník karlovarského festivalu se vyvedl, ničím nepobouřil, ničím nezklamal. Kvalita se rok od roku zlepšuje, takže se nebojím, že i ten příští rok přinese plno skvělých filmů, včetně těch skandinávských. Jen snad jednu osobní prosbičku bych měl na paní programovou ředitelku Zaoralovou: příště nezapomeňte na Island!