Nina se k starým příběhům a jejich hrdinkám i hrdinům neustále vrací, bezděčně konfrontuje sebe s nimi a je se sebou v různých obdobích svého života. Zároveň se pokouší nahlédnout pod povrch fixovaného vyprávění a odhalit tajemství pro ni nepochopitelných rozhodnutí předků. Vybavuje si výroky své matky a dalších osob a v okamžicích úplného pohlcení příběhy je dotvořuje vlastní fantazií, metaforickými vizemi, fiktivními rozhovory s jejich protagonisty a vstupy do jejich vědomí. Způsob, kterým jsou staré příběhy zpytovány je vskutku polyfonní a vedený v rozličných, disharmonicky se proplétajících tóninách. Na jednom místě Nina uvažuje o tom, co to vlastně znamená vyprávět příběh. Domnívá se, že je to "především pokus přetvořit skutečnost, zmocnit se jí a vnést řád do chaosu". Její vlastní vyprávění však dokazuje, jak složitě se rodí příběh současného člověka v současném světě, její vlastní příběh, a jak nemožné je dát mu uhlazený tvar. Pozoruhodné je Ninino silné vědomí, že jsou to slova, rozuměj jazyk, promluva, diskurs, která vnášejí řád do chaosu, tj. interpretují skutečnost a vtiskují jí svou "pravdu". Během tří nocí u matčina lůžka se však ukazuje, že Ninin pokus zbavit se "starých slov" a s nimi starých příběhů a vyjádřit pravdu o životě "novými slovy" byl pochybený. To, co se rozpadá především, je její vlastní příběh. Rozbíjí se o stará slova.
Nina přichází do nemocnice suverénní a svá, lehce rozladěná jen tím, že se nechala vmanévrovat do "toho přežitého zvyku" bdít u umírajících svou starší sestrou, věčným mentorem Martou. V tašce má dokonce neodkladnou práci na jakési slabomyslné reklamní brožuře. Ale také spontánně přihozený starý šál, dávný dárek od matky. Z drobných dílků, roztroušených v textu, si složíme její další život poté, co opustila svou velkou lásku, malíře Arnara, a neuspěla jako spisovatelka. S právníkem Gudjónem, mužem s vysokým společenským postavením, uzavřela manželství bez lásky, aby se zbavila ekonomických starostí. Ale ani tady nedostala závazkům manželky a matky jediné dcery a dala přednost naprostému osamostatnění (reklamní kancelář) a nezávaznému, ryze účelovému sexuálnímu vztahu k dalšímu muži. V nemocničním pokoji, tváří v tvář smrti a v zajetí starých příběhů, v nichž je zakódováno její genetické dědictví, pod atakem dávno vytěsněných vzpomínek dostává Ninino sebejisté image trhliny. Reflexe příběhů předků se stává sebereflexní. Vzpomínky ji zrazují a dávají tušit, že kdysi byla jiná a že v ní byly zakódovány tytéž možnosti volby jako v jejich předchůdkyních, po nichž má ostatně křestní jména Katrín Sunneva. Ninin příběh zdánlivě jednoduchý a prostý tajemství, protože takový si jej jeho protagonistka přeje mít (žádný chaos, vše spočítáno a sečteno racionálními slovy), se komplikuje. Útržky zážitků z dětství a mládí, drobné reakce, uklouznuvší slova a hlavně další rozvíjení vzpomínek už jednou zachycených prozrazuje, že v pozadí jejího ostentativního odvratu od tradičních ženských ctností mohla být i vzpoura proti rodovému mýtu sebeobětavých žen a že její pragmatická volba nebyla prosta bolesti, do této chvíle nepřiznané. Jenže Nina na sobě tvrdě pracovala, v křeči "smrtelné úzkosti" se uzavřela před jazykem nejhlubší bolesti a soucit s druhými, zneužila cynismu doby a přijala jej za svůj. Vybudovala si absolutní citovou nezávislost na všem a na všech, na svých nejbližších i na matce.
Ninina matka je hrdinka posledního příběhu o silných nevyzpytatelně jednajících ženách a jediná z nich, kterou měla dcera možnost poznat zblízka a kterou - jak zjišťuje u jejího smrtelného lůžka - vůbec nezná. Příběh matčina mládí, jak opustila snadnější a zajímavější život ve městě a vrátila se do rodné zátoky, zná Nina opět jen z vyprávění své romantické tety, která naopak odjela navždy. Sama si matku pamatuje jako střízlivou, prostou ženu, která se ujímal slabých a nešťastných a vždycky věděla, co je správné, a co nikoliv. Do jejích sebereflexí se ji však derou i nejstarší vzpomínky, v nichž je ukryta především tíže matčina života: bolestné stěhování rodiny z vylidňujícího se kraje na severu na jih, kde otec brzy zahynul na moři. Nina si vybavuje i obrazy, které matku usvědčují, že i ona skrývala dvojznačná tajemství, tužby a nezhojitelné rány, které se ozývaly v nekontrolovatelných nočních snech a ve chvílích, kdy se cítila nestřežena. Celý život ji provázel zlý sen, který kdysi procítila i Nina, sen o zřícení ze skály, o věčné hrozbě smrti.
Matčin příběh, jenž se pro dceru skládá jak z tetina vyprávění, tak ze střípků prožité reality, by se tak mohl stát klíčem k rozluštění tajemství dávných žen, Jenže je tady co luštit a vysvětlovat? Na zvídavou otázku malé Niny, proč Katrín přivedla nazpátek souložnici svého muže, matka odpověděla: "Nevím. Prostě to udělala. To je všechno, co vím."
Byl svět lidí v severní zátoce skutečně černobílý, jak Nina kdesi tvrdí o světě vůbec? Byl jejich život bohatší nebo chudší než její? Na nic takového ani jiného nedává román černobílou odpověď. I Ninin příběh zůstává otevřen. Jisté je jen tolik, že ten příběh, který měla o sobě zafixovaný, příběh bez kontinuity se rozpadl na kousky, a že si to sama uvědomuje. Na konci třetí noci je schopna o sobě říct: Myslela si, že může vyluštit slova, sevřít skutečnost v hrsti, toho kluzkého úhoře, zpravit ji podle libosti, aniž by se přes ni převalila vlna. Nevěděla o nebezpečí setkání se slovy, o jejich moci a kouzlech, myslela si, že jim poručí kudy a kam. Že se sedne do hromady slov a vybere si z ní, co bude vyhovovat jí, jejímu životu. A jestliže v ní matčino smrtelné lůžko zprvu vyvolávalo stejné pocity jako "stará slova" (pokouším se z nich mermomocí vymanit stejně, jako se střežím pohledu na tuto postel), je nakonec schopna otevřít ústa a pronést docela prostý pozdrav od několika lidí, kteří byli matce blízcí, kdežto ona jimi pohrdala, a uvědomit si, že tam leží počátek.
Román se však neskládá pouze ze střípků Ninina vědomí a podvědomí a z asociačních skoků, jeho struktura je zpevněna mnoha sémanticky výmluvnými návratnými motivy, symboly a metaforami, v nichž se odehrává Ninin "vývoj" během tří nocí především. Vše je řečeno natolik obrazně, že na pokračování Ninina příběhu se lze jen ptát. Opouští mrtvou matku dostatečně nahlodána v jistotě o správnosti své životní volby a bude ochotna poskytnout lásku a porozumění těm několika lidem kolem ní, kteří na to zřejmě čekají? Anebo metaforicky: Bude pro ni konečně něco znamenat Sunnevin šál, který si legendární pramáti odnesla v osudný den od cizího námořníka a který pak přecházel do majetku žen dalších pokolení, aby nakonec skončil v Ninině tašce vedle reklamní brožury?
V románu je však přece jen skryta jedna odpověď, či spíše výzva k odpovědi, kterou lze chápat jako katarzi Ninina příběhu. Je to poslední a sémanticky asi nejzávažnější složka jeho složité struktury, pro nás poslední dílek skládanky významů. Zatímco plyne noc je metaromán, román o vzniku (tohoto) románu. Po všechny tři noci v nemocničním pokoji Nina píše, patrně na listy papíru, určené původně k práci na reklamní brožuře, a zprvu pouze proto, aby "zabila čas", jak říká. Zmínek o psaní je v textu několik, všechny jaksi mimochodem, jako ostatně v tomto románu vše. Jednou však Nina to, co píše, reflektuje a vede imaginární polemiku se známým, poněkud staromódním estétem a - k jejímu velkému překvapení - přítelem své matky.
Loknu si zase kávy, probírám se listy, které jsem popsala. Samý fragment, nic řádně neseřazeno, každý pes jiná ves, řadí se to samo od sebe, bez systému.
Přesto jako by ty fragmenty kroužily kolem nějakého bodu, jako by v nich byla skryta nějaká zvláštní souvislost -
"Ale Nino, Nino", slyším Eiríkův hlas přes rameno. "Co tohle je za výtvor? Kde je elegance, krása, styl? Všechno to, co dělá umění uměním? Takový chaos, nepřehledný chaos…"
A Eirík spustí zase svůj oblíbený proslov o Počátku moderní literatury na Islandu, o Velkém tkalci a zlatých časech, "než se Laxness začal podbízet lidovému čtenáři a dělat si blázny z civilizovaných lidí" Ale já ho odstrkuji, to všechno už jsem slyšela tisíckrát, upírám oči do svých papírů.
Kde jsi, Nino?
Ale Eirík se nedá jen tak lehce odbýt. "…buď monomanické zkoumání vlastního pupku, nebo samá společenská kritika. Ale kde zůstalo umění? Ano, táži se, kde zůstalo umění?"
Jenže já, milý Eiríku, nejsem na té správné straně barikády. Nepíšu literaturu, zabíjím prostě čas, když už tu sedím a čekám. Píšu, co mě napadne, žádnou literaturu, žádné lži, produkt zabalený do stravitelného obalu, který vyhovuje čtenářům s pod- a jentaktak průměrnou inteligencí, to dělám v zaměstnání. Prostě tu čekám a zabíjím čas starými příběhy, tím, co se mi vybavuje, co mně přijde na mysl…
Zároveň však vím, že to je jen půlka pravdy. Slova mě vábí, chtějí mě dostat do své moci. Mění se v obrazy, příhody a lidi, hadí klubko slov všude kolem mne, hemží se, vábí, vyhrožují. A já cítím, jak se z nich snažím mermomocí vymanit stejně, jako se střežím pohlédnout na tuto postel, které nejsem s to se přiblížit. Kdesi v hloubi duše vím, že mezi obojím je spojitost, přímý vztah, daný jednou provždy. Že napsaná slova jsou bezvýznamná, falešná, pokud je stěsná dohromady tato síla a nevylisuje z nich šťávu, v níž se udá ona nedefinovatelná syntéza, která vše přetvoří.
Vstanu, udělám krok směrem k posteli, ale pak poodejdu k oknu.
Světla ve městě, tak vzdálená tomuto pokoji. Jako z jiného světa. Naproti kostel, šedý, těžkopádný, stojí pevně na zemi, boží tvrz.
Síla z hlubin, pokouší si prorazit cestu kluzkým skalnatým úhorem, krvavě zbarvenou skálou a otevřít onu úzkou štěrbinu, která vede - kam?
"Umění je touha člověka obemknout skutečnost," řekl mi kdysi kdosi. Arnar? Sussa? Eirík? Nebo to byla tetička Marie?
Ne, nikoliv obemknout skutečnost, sevřít ji v hrsti, ale otevřít tu úzkou štěrbinu…
Samý fragment, všechno rozklížené, jako byly nakonec všechny Mariiny příběhy. Pořád stejné příběhy, znovu a znovu, až všechno splynulo dohromady v šum jediného nepochopitelného příběhu.
"Aspoň žádný dánský román," pronesu nahlas a pohlédnu na postel.
Dívám se na uzlíček pod bílou pokrývkou, klouzám očima až k obličeji spočívajícímu na polštáři a přinutím oči, aby se zastavily.
"Žádný dánský román," řeknu bezděčně ještě jednou a obličejem projede lehké cuknutí. Nervy, úsměv to být nemůže. V bezvědomí se člověk neusmívá.
Nehledě k tomu, že tyto reflexe jsou jakýmsi zdůvodněním a snad i obhajobou struktury a kontemplativní povahy románu, jsou asi klíčem k Ninině příběhu. Vráti-li se pragmatická reklamní návrhářka k snu svého mládí, k psaní literatury, bude to ve světle jejího noční přemítání její velké vítězství. Román Frídy Á. Sigurdardóttir je právě tím, co Nina v nemocničním pokoji psala či rozepsala. Je to její text, její jazyk, v němž se prolínají stará i nová slova a společně chtějí pootevřít onu úzkou štěrbinu ve skále.
Zatímco plyne noc je - řečeno bez ukvapení - nejlepší islandský román posledních let. Je to neobyčejně náročná četba, lahůdka pro machu psychoanalytických i jiných sémiotiků, dekonstruktivistů, naratologů i přívrženců nového historismu, ale především kniha, která přináší radost a dokonce i něco, co je z dnešní literatury takřka vykázáno: patos, jenž se přenáší na čtenáře (a recenzenta). Přestože Frída Á. Sigurdaradóttir ať vědomě či nevědomě, ale rozhodně suverénně využívá poetiky postmodernistického románu - labyrintická stavba s opakováním a prolínáním pasáží, intertextovostí, s naračními vsuvkami a otevřeným koncem, stylový synkretismus a v neposlední řadě postmoderní problém - je její román přesně cílenou polemikou se základními kategoriemi postmoderního myšlení. Sama Nina je typem člověka, který ztratil kontinuitu s minulostí a vyzbrojil se skepsí vůči všem takzvaným pozitivním hodnotám minulých i přítomných, chce se říci věčným. Při vší obezřetné snaze autorky vložit veškerou tíhu na čtenáře je jasné, že diskurs, který sama za formální nepřítomnosti autorského hlasu vede, vyplývá z konfrontace citově okoralé superemancipované ženy, jež od nikoho nic nechce a nikomu nic nedává, s ženami ze starých příběhů a je v prvé řadě povahy etické. Ale v románu jsou skryty další významy a výzvy: potřeba souvislosti člověka s minulostí, s předky a jejich světem, a zároveň obtížnost vytváření vědomá této souvislosti, potřeba příběhů a jejich vypravěčů a nakonec i důvěra v možnosti literatury pootevřít "štěrbinu ve skále".
Helena Kadečková, Světová literatura 4/1992
Román v překladu Heleny Kadečkové vydala v roce 1997 Mladá Fronta.
HELENA KADEČKOVÁ (1932) - docentka severských literatur na FF UK v Praze. Vystudovala němčinu a dánštinu na FF UK, islandštinu na univerzitě v Reykjavíku. Kandidátská práce (1968) o moderní islandské literatuře. Publikuje o severských literaturách, překládá z norštiny a islandštiny.