Djúpavík (Hluboká zátoka) je nepatrná osada s několika stálými obyvateli, která leží na konci fjordu Reykjafjörður na severní straně Západních fjordů Islandu. S nejbližším městečkem Hólmavík ve vzdálenosti téměř sto kilometrů ji spojuje úzká prašná cesta vybudovaná podél pobřeží teprve v roce 1965. Do té doby bylo toto místo přístupné jenom na koni nebo po moři. Osídlení a historie tohoto místa se začíná psát v roce 1917, kdy zde byla vybudována stanice na solení sleďů. Ačkoli prosperovala dobře, neměla dlouhého trvání, krize v roce 1919 udělala tečku za její existencí a místo bylo lidmi opět opuštěno.
Nová kapitola začala v září 1934, kdy byla v Reykjavíku založena společnost Djúpavík Ltd. s cílem vybudovat v Djúpavíku velkou továrnu na zpracování ryb. Velký a zdánlivě nereálný sen se v neskutečně krátké době přeměnil ve skutečnost. Továrna byla uvedena do provozu v létě 1935.
Loď MS Suðurland, která připutovala na Island z Dánska v roce 1919 a sloužila k přepravě cestujících a zboží mezi Reykjavíkem a přístavy na západním pobřeží a která již má svoje nejlepší léta za sebou, neputuje zpátky do loděnice, aby ji rozřezali a odvezli do hutí, kde by z její přetavené ocele posléze vznikla jiná, nová, dokonalejší, ale je zpola vytažena na břeh a začíná novou službu, zcela nepodobnou té dřívější – stává se ubytovnou pro dělníky v největší rybí továrně na Islandu. Vždyť dělníků je tolik, že stavět pro ně domy na břehu by trvalo příliš dlouho a bylo by to nákladné. A ryby jsou tady a teď. Je třeba je vylovit a zpracovat. Začíná Sleďová horečka, skutečný Klondike. Během jednoho roku (1935) je postavena největší betonová budova na Islandu, vybavena nejmodernější technikou na zpracování ryb. U dlouhého mola přistávají lodě se zásobami, zařízením, uhlím, ale především s rybami. A tak desítky tisíc tun stříbrného „zlata“ jsou lisovány v obřích lisech, aby byl získán rybí olej, který je skladován ve velkých betonových vyhřívaných tancích, a v mlýně je vylisované rybí maso rozemíláno na moučku, kterou se bude krmit dobytek v daleké Evropě. A souběžně zde pokračuje i tradiční zpracování sleďů – solení a nakládaní do sudů, které pak putují do různých koutů světa. Rybí továrna nedává možnost k dobrému výdělku jenom zaměstnancům, ale profitují z ní i majitelé farem z bližšího i vzdálenějšího okolí – dodávají maso a mléko do tovární kuchyně. A své produkty prodávají za mnohem lepší cenu, než tomu bylo dříve. Je čas hojnosti, je tu zlatý věk.
Loď ubytovna se pomalu rozpadá a rozpouští působením slané mořské vody. A tak odchází jako ty staré žloutnoucí fotografie - obrazy už téměř zapomenutých časů sleďového „klondajku“, moře si ji bere pomalu, ale neúprosně. Moře, které tomuto vzdálenému koutu Islandu dalo kdysi veliké bohatství a po deseti letech odvrátilo svoji tvář, si tak bere zpět i tu připomínku na slavné dny nebývalé prosperity.
I když je už továrna zavřena, společnost Djúpavík Ltd. rozpuštěna, Islanďané nerozřežou tu loď autogenem, aby její části odvezli do „sběru“, ale nechávají ji stát jako pomník, který se pozvolna rozpadá, mizí a „odplouvá“ do zapomnění.
Malé mořské vlnky se poklidně otírají o její boky se sotva slyšitelným šploucháním, neboť je klidný den a téměř bezvětří a moře ve fjordu je hladké, bez jediného bílého hřebínku, pomalu omývají původní nátěr a zakusují se do obnaženého kovu. Moře, které v minulých letech poskytlo zdejšímu místu tolik bohatství, si začíná vybírat svoji daň. Moře nepotřebuje sílu, i když ji má, jeho spojencem je čas. Nejprve zmizí nátěr, pak se odlupují šupinky rzi a v bocích se objevují první díry, kterými do lodi proniká slaná mořská voda, aby mohla v díle zkázy pokračovat i zevnitř.
Také dlouhé dřevěné molo, u nějž kotvily lodě po okraj naložené rybami, osiřelo, a moře si jej začalo postupně přivlastňovat. Dnes už z něj trčí nad hladinu jenom pár kůlů, které slouží jako „odpočívadlo“ pro mořské racky. Zlatý věk jejich blahobytu a snadné kořisti je také dávno pryč.
Stříbrná horečka skončila – stačilo jenom deset let a lodě se z moře začaly vracet s prázdnou, pod kotlem v továrně vyhasl oheň, kola se přestala otáčet, generátory přestaly vyrábět elektřinu, obrovské tanky na rybí olej zůstaly prázdné … Lidé Djúpavík opustili a rozešli se do svých dřívějších domovů. Kdysi největší betonová budova na Islandu, chlouba tehdejších stavitelů, začala chátrat – blízkost moře, slaný vzduch a všudypřítomná vlhkost se podepisují na zkáze vnitřního zařízení.
Nastal čas úpadku, zmaru a ticha… a ten čas trval po čtyři desítky let…
Na počátku současné etapy historie Djúpavíku je opět velký a zdánlivě neuskutečnitelný sen. V roce 1985 sem přišli Eva Sigurbjörnsdóttir a Asbjörn Þorgilsson se svými třemi dětmi, aby v bývalé ubytovně pro ženy, kdysi pracující v rybí továrně, zřídili hotel a přivedli do tohoto opuštěného a od civilizace vzdáleného místa návštěvníky. Nezůstalo však jenom u hotelu, majitelé odkoupili zchátralou továrnu a započali s její záchranou před úplným zničením. Budova továrny se stala pomníkem a muzeem, umožňujícím při komentované prohlídce nahlédnout do téměř zapomenutých časů života před desítkami let. Každé léto zde vystavují svá díla fotografové z nejrůznějších konců světa, aby konfrontovali své pohledy na svět a Island zejména, konají se zde koncerty, setkání lidí…
Díky odlehlosti sem nejezdí početné zájezdy a není zde to turistické „běsnění“, známé z jiných míst Islandu. Přicházejí sem lidé, které přitahuje zvláštní atmosféra a historie tohoto místa, kteří se nepachtí za rychlými a efektními zážitky, kterým nestačí povrchní pohled z okénka autobusu.
A mnozí návštěvníci, které ovanul zdejší Genius loci, se do Djúpavíku po čase opět vracejí…