A končí rozumí se tragicky: Jakub zemře, zatímco ho "přítele a bratra", Sunneva drží za ruku. Nedosti však na tom. Po těchto dramatických událostech, pod jejichž povrchem doutnají vášně a tužby, zdánlivě vyrovnaný Stefan, kterému kdysi zemřela nejen žena, ale postupně i pět dětí, se nechá unést žárlivostí a hrdostí a jednou krátkou větou vykáže Sunnevu z domu. Sunneva beze slova odejde (s tušením zárodku nové života pod srdcem) a sama od sebe se vrátí, až když je z jejího muže bezmocný stařec, jenž by se neobešel bez její opory a bez útěchy posledních let svého života, jejich (?) malé dcery. I ta má kdesi dál v románu svůj krátký, tragický příběh, ukončený dobrovolnou smrtí. Záhy se však ze stále nepřehlednějšího textu, plného skoků v prostoru i čase a prolínání různých úhlů pohledu, vynoří další příběh o drsném životě a skrytých vášních, Jeho hrdinkou je Katrín, Ninina babička a hospodyně na stále stejné usedlosti mezi úpatím hory a mořem. Její muž, vnuk teď už staré Sunnevy, také vzplane pro mladou dívku, ztělesněný úsměv v nekonečném chmurném boji o existenci. Katrín nejen že nezbývá než přihlížet, ale pomáhá dokonce na svět dvěma jejich dětem, které vzápětí umírají. Teprve po druhém porodu dívka odejde z domu, ale když od ní Katrín po několika letech dostane žalostný dopis, vypraví se beze slova na cestu a přivede nebohou dívku zpět. Vloží ji do rukou svou novorozenou dceru a všichni opět žijí pod jednou střechou.
Příběhy o Sunnevě a Katrín - jak vystřižené ze starých severských románů romantizujícího realismu, které nás, nemladé, kdysi uchvacovaly, - se stávají předmětem reflexe Niny, bdící tři noci u matčina lůžka. A teprve tady se odvíjí vlastní román, román soudobý tématem i způsobem vyprávění. Jeho struktura je velmi chaotická, daná záznamem asociačního proudu vědomí i živelného naskakování dávno zasutých vzpomínek v magické atmosféře pokoje s umírající a ve stavu tu zjitřeného, tu umdlévajícího nočního bdění, přerušovaného navíc zásahy zvenčí nemocniční chodby. Tato struktura připomíná rozházené dílky skládačky zvané jig-saw puzzle. Dává smysl, teprve když ji vnímáme jako poskládaný celek. Vytržený dílek - byť výjimečně sám o sobě relativně jednolitý, jako vyprávění o Sunnevě - neříká o celku skoro nic a spíše mate. Recenzent se tak dostává do role skládače dílků, role značně ošidné, protože v ní iracionálno nutně racionalizuje a neuchopitelně uchopuje, a tedy zplošťuje. Nehledě k tomu, že obyčejná skládačka tvoří plochu, které chybí časový rozměr, v románu eminentně důležitý. Na druhé straně je ale recenzent v roli skládače s to objevit a zprostředkovat poznání, že máme co činit s textem, který je při své povrchové chaotičnost a roztříštěnosti velmi promyšleně organizovaný a přísně podřízený celkovému záměru. Mimo jiné z něj vysvítá, že ho autorka psala s plným vědomím možnosti soudobého románu jako žánru, v posledních desetiletích tak soustředěně diskutovaného a zkoumaného. Zatímco plyne noc je exemplární román-dialog, rafinovaně postavený na širokém spektru mnohohlasu a také román, který reflektuje svůj vznik i formu a ptá se po smyslu slov - jazyka i po smyslu vyprávění.
Východiskem jak řečeno, jsou příběhy o Sunnevě a Katrín. Jejich reflexe Ninou je několikanásobná. Především je jednak rozvíjí, jednak zpochybňuje v tom melodramatickém podání, jak je poznala a jak je také sama vypráví. Seznámila se s nimi z druhé ruky, prostřednictvím své tety Marie, matčiny starší sestry, ve svém dětství a dospívání, kdy je ještě sama hltala právě pro jejich melodramatičnost. Jak vysvitlo z předcházející ukázky, už tehdy působila matka jako - nevítaný - korektor, který tetino vyprávění uzemňoval a zbavoval romantiky. Matka je nazývala "dánskými romány", jak říkávali s úsměškem venkované, zvyklí šetřit slovy a silnými zvláště, knihám, které na Island přicházely z Dánska a pojednávaly o exaltovaných citech. Marie však příběhy vyprávěla stále, a jak se měnila z lehce mondénní dámy v lehce sklerotickou stařenu, stále nesouvisleji, i když už Nina o ně dávno ztratila zájem, ba programově je vytěsnila ze svého vědomí.
Ústředním a stále se vracejícím zážitkem Niny, formujícím její vztah k příběhům i její vlastní životní orientaci, byl jediný výlet , který podnikla se svým bratrem Helgim a přítelem Arnarem do míst, kde se příběhy Katrín a Sunnevy odehrávaly.
Když v knize skončí vyprávění o smrti Jakuba, slovy "Žil jen šest dní", vynoří se z textu Nina, tam, kde se mihla v předcházející ukázce.
Duté zakvílení protne ticho. Nina vyskočí z plevele zarostlé zídky, štíhlá dívka v přiléhavých černých kalhotách a pleteném svetru, tmavé vlasy rozvláté větrem. Naslouchá tichu, které není tichem, nýbrž něčím úplně jiným, nepodobným ničemu, co zná: šplouchání od pobřeží, neodbytné a šepotavé, hukot řeky, mnohohlasý šustot v trávě. Ve vysoké trávě, která je tu všude, zaplétá se do nohou a všechno překryla, spolkla. Nina upírá oči na horský svah, objede jimi celý kolos nad zátokou, ale nikde nikdo. Nikoho není vidět. Jen ona v celé té obří krajině. Sama.
Stíny na úbočích houstnou a pomalu se blíží. Tmavnoucí barvy, rozsedliny, do nichž je tak snadné se propadnou, zřítit. A všude ten pronikavý pach trávy a plevele, divokého, šťavnatého porostu, smíšený s výpary zahnívajících kořínků, měkký, tlející koberec, do kterého se při každém kroku boří nohy. Omamný pach rozbujelé vegetace. Se syrovou příchutí soli z moře, slizkých kamenů na pobřeží, z hor. Za jejími zády stavení s mrtvým mužem, rozvaliny plné smrti, ještě teď cítím, jak do ní zatíná děs své drápy, vidím, jak se spěšně ohlíží, aby se ubezpečila, že jsou rozvaliny stále na svém místě, že je tady, teď, a ne v nějakém prastarém příběhu, s nímž nemá nic společného. Čeká na Helgiho a Arnar, kteří zmizeli v těch záludných horách, kde se skrývá nebezpečí a dříme smrt. Nechali ji tady samotnou, samotnou v tomhle tichu.
Už pět, za chvíli šest hodin jsou pryč.
Zkoumá znovu svahy kolem zátoky až k strmému srázu nad mořem. Obrázky z turistických příruček: majestátní krása, velkolepá příroda - být v ní je něco jiného, být v ní je o život.
Dvě hodinky, tvrdili. Nanejvýš tři.
"Klid a zhluboka dýchat. Však oni se vrátí," uklidňuje se nahlas a lekne se vlastního hlasu. Pokrčí rameny a sáhne po cigaretě.
Prázdná krabička od zápalek.
Brodí se trávou k zavazadlům. Prohrabuje batohy.
Nic.
Vyhazuje z nich věci bez ladu a skladu na hromadu.
Knorr, Heinz, Melroses, Winston, křiklavé barvy rozházené v trávě.
Ruce vyklepávají batohy, hrabou se v trávě, bílé ruce s červenými nehty, lak odloupaný, místo něj zeleň z trávy a hlína.
Ruce Sunnevy a Jakuba…
Znovu se ozve táhlé, temné zakvílení.
Ruce strnou. Děs zatne drápy, přitlačí, stejný děs jako ráno, když uvízla na skalním výčnělku nahoře v horách, držela se v smrtelné úzkosti jednou rukou a slyšela, jak se řítí kamení. Cítila, jak se jí uvolňuje pod nohama, cítila, jak se valí dolů s ním, mává rukama, sahá do prázdna a potom konečně náraz, výčnělek, zatímco se kamení řítí s ohlušujícím rámusem kolem ní, a dole nic než kamení, lavina, skály a kdesi daleko něco zeleného, strašně daleko…
Visela v prázdnu, sama, věčnost…
Podařilo se jí nakonec nějak se vyškrábat, neví jak, splašeně dýchala, hekala, zatínala zuby, nekřičela, příliš velká hrůza. A pak konečně útočiště, sotva se na ně stačí jakž-takž položit, přimknout. Nechce se ani hnout, zůstane tu už navždy, rty tak ztuhlé, že z nich nedokáže dostat ani to ne, ne, ne, zůstane tady, nikdo ji odtud nedostane.
Smích Helgiho a Arnara. A v ní ryzí nenávist. Pocit, jaký ještě nikdy nezažila. Mrazivá nenávist. - Převaluje se po kamení, ten smích, a vstupuje jí do chodidel, když jí upevňují šňůru kolem pasu. A do toho hlas Helgiho: Krávy tohle sběhly, dokonce když byly březí, ani si neodfrkly, úplně totéž, jako když jdeš v Reykjavíku po Bankovní, stejný kopec. A v ní nenávist, mrazivý pocit, který vyraší jako kytka z úhoru z toho idiotského smíchu, zatímco ji spouštějí po srázu uvázanou na šňůru.
Horští duchové Helgi a Arnar, bratr a milenec. Ti ji vylákali na tenhle výlet a teď se smějí jako posedlí. Trojlístek Helgi, Nina a Arnar fuč. Zmizeli navždy v horách. A ona se směje s nimi, falešně, zalyká se nenávistí a směje se. Ví, že tenhle sestup po kamení plném smíchu nikdy nezapomene.
Svěží vánek a čeření trávy, vlní se sem a zase nazpátek. Tanec v trávě, pozvolný a vábící.
Žil jen šest dní…
Možná že zabloudili. Zřítili se. Země je pohltila. Zmizeli jako Jakub. A ona sama v téhle pustině, v téhle liduprázdné zátoce obehnané skalami, pouhá částečka ztraceného příběhu, jako Jakub a Sunneva a Mariin šepot v trávě. Ten vemlouvavý šepot, plný smutku a zmnožených blízkostí toho, o čem vypráví, blízkostí, která mění čas v nic a tehdy a teď v jeden okamžik.
Znovu se ozve zakvílení. Asi nějaký pták. Nebo liška. Nebo je to snad povzdech, hlas z dávných věku? Nebo z budoucnosti, která teprve nastane?
Nina se stočí do klubíčka, obrátí se zády ke stavení, k šepotu v trávě. Promění se v hlemýždě, který neslyší. Nina, tak mladá, se dala zlákat báchorkami o původu a duši národa. Nina, dítě města, touží po ulicích, kavárnách, ruchu a spěchu, a sedí tu schoulená v trávě, bez ohně, sama. Napálený klaun ve stínu ptačích skal.
Napije se z láhve koňaku. Courvoisier, tříhvězdičkový. Byl v Helgiho batohu. Zahřívá ji. Dává zapomenout na kvílení, které k ní přináší vánek, zapomenout na mrtvého ptáka na pobřeží, na otevřené ptačí oko zírající do prázdna.
Žil jen šest dní…
Nina se schoulí, znovu napije, přitáhne si z trávy větrovku a obleče se. Nemůže se zbavit děsu, který se v ní zahnízdil.
"Jděte sami," řekla jim. "Mně se nechce. Mám jiné věci na práci." To si dala. Neznala ještě to ticho. Šepot v trávě. Šum do krvava zbarvených hor. Všechno je jen báchorka, lidový folklór, který se jí netýká, nepatří do moderní doby, do jejího života.
Sedí v trávě na polovině cesty mezi mořem a stavením a noc je na spadnutí. Mlha na hřebenech se plíží dolů po svazích a vysílá před sebou ojedinělé šedivé cáry.
Nina, dítě své doby, sem přišla hledat něco, co si neuměla představit, dala se zlákat starými příběhy, vyšperkovanými barvitými slovy, když svět byl v podstatě černobílý, život sama beznaděj, prázdnota. Jiná prázdnota, než před ní zela tam nahoře na skalním výběžku, prázdnota, v níž se daří dravým rybám. Rybám, které polykají slova, berou jim význam a dělají z nich bezcenný krám. Ideály, víra, svoboda, krása, naděje. Žádné vodítko v ruce, žádný rozsypaný hrách na cestě, nic - slovo této doby. Osamělý běžec v prázdnu, odcizený a uštvaný, žádný čas na revmatické staříky a stařeny dávno pohřbené do matičky země, všechno už dávno prázdná slova.
Šepot v trávě je naléhavější.
Ale Nina ho neslyší. Zavírá oči i uši. Lokne si koňaku.
Zažene tušení, že by se měla naučit vnímat zpěv větru, poesii vln, život země, pocítit šumění krve, aby mohla vplout do světa za tímto světem. Že by měla poznat pachuť tlení, strachu, vášně a nenávisti, pocítit, jak se červi hemží v lidském těle, aby pochopila paradoxy života.
Ale ona se odvrátí. Usmyslela si jít jinou cestou. Vpřed, ne se vracet. Jen kdyby s dostala tady odtud.
Znovu se ozve kvílení, bolestné, plné žalu.
"Všechno dám," vzlyká Nina, "jen když se odtud dostanu." A neví ani, co tím myslí. Komu to vlastně říká. "Všechno, jen když ti dva už brzy přijdou."
Nad hlavou jí přeletí krákorající havran. Usedá na polorozpadlý komín v rozvalinách stavení a zvědavě pozoruje tu divnou bytost, sedící a zpola ukrytou ve vysoké trávě. Viděl nahoře v horách dvě jiné, vlekly se se svahu - neumějí létat…
Krákrá, otevře zobák a současně se ozve z hory nad zátokou volání: Nino! A mnohonásobnou ozvěnou: Nino - Nino! Kde jsi - jsi - jsi -