Hlavním hostem 14. Islandského dne, který se koná v sobotu 11. dubna 2015 v Městské knihovně v Praze bude islandský spisovatel Gyrðir Elíasson. Ačkoli až do obdržení ceny Severské rady za literaturu v roce 2011 nebyl v zahraničí příliš znám, na Islandu je považován za jednoho z největších současných spisovatelů. U nás vyšly v překladu zatím dvě z jeho knih: Kniha od řeky Sandá (Sandárbókin 2007, překlad Helena Kadečková, Kalich, 2013) a sbírka povídek Mezi stromy (Milli trjánna 2010, překlad Lucie Korecká, Markéta Podolská, Jan Marek Šík a Pavel Vondřička, dybbuk, 2013).
Gyrðir Elíasson debutoval v roce 1983 sbírkou básní Svartvít axlabönd (Černobílé kšandy). Od té doby vydal celou řadu básnických a povídkových sbírek i několik románů. Kromě tvůrčího psaní se věnuje překladům. Mimo jiné díla Richarda Brautigana a Williama Saroyana. Z českých autorů ho zaujal například Ota Pavel, jehož knihu Jak jsem potkal ryby (Hvernig ég kynntist fiskunum, 2011) přeložil z angličtiny do islandštiny.
Jeho tvorba se vymyká hlavnímu proudu, kterým se ubírá současná islandská literatura. Gyrðir si vytváří svůj vlastní svět pevně spojený s přírodou, která člověka ovlivňuje a ve kterém se stírají hranice mezi realitou, snem a fantazií, mezi životem a smrtí.
Za svoji práci obdržel několik ocenění. První v roce 1989 cenu Þórberga Þórðarssona za Literární styl, v roce 2000 cenu Islandské literatury a cenu Halldóra Laxnesse za sbírku krátkých povídek Gula húsið (Žlutý dům), v roce 2011 nejprestižnější skandinávské literární ocenění - Cenu Severské rady za literaturu za sbírku Milli trjánna (Mezi stromy). Ve zdůvodnění stálo: „Od počátku své kariéry spisovatele si Elíasson buduje svébytný svět, v němž je hloubka jednotlivých textů podpořena celkem, jako by celé autorovo dílo tvořilo jeden kolosální text bez hranic, který se rozrůstá s každou další básní či povídkou.“
Skandinávští literární kritici označují Gyrðiho Elíassona za islandského Raymonda Carvera, a to díky lakonickému, minimalistickému stylu jeho prózy.
Gyrðir Elíasson – kdysi o sobě
Narodil jsem se v Reykjavíku 4. dubna 1961. Když mně byly dva roky, rodiče se přestěhovali do Sauðárkróku na severu Islandu. Tam jsem žil skoro dvacet let. Rodiny mých rodičů pocházely z Borgarfjordu na východě ostrova a právě tam jsem strávil mnoho letních prázdnin u babičky a dědy. Možná proto můj vztah k Skagafjordu nikdy nenabyl takové síly, protože vše spojené s mým dětstvím se odehrávalo ve Východních fjordech. Myslím, že to, co vás v dětství obklopuje, je rozhodujícím momentem pro mnoho spisovatelů. A v mém případě tyto dva fjordy hrály nevědomky velkou roli při mém pozdějším psaní. Možná spisovatel nikdy nedokáže opravdově psát o věcech, které nezná. V díle se vždy vynořuje část spisovatelova života.
V roce 1982 jsem dokončil střední odbornou školu Fjölbrautarskóli Norðurlands Vestra v Sauðárkróku (FNV) a přestěhoval se na jih, abych studoval literaturu na univerzitě. To ale netrvalo dlouho, vlastně jen pár týdnů a měl jsem toho dost. Následující rok jsem zkusil pedagogickou školu Iceland University of Education (IUE), ale vydržel jsem tam jen něco přes rok. Pak jsem žil jeden rok v Borgarfjordu Eystri, kde jsem předstíral, že se zabývám jakýmsi druhem uměleckého vzdělávání. Ale ve skutečnosti jsem zkoušel psát.
S psaním jsem začal už při studiu na střední škole, tehdy jsem přispíval básničkami do školního časopisu. Na to bych raději zapomněl… Abych byl upřímný, nebyl to moc dobrý začátek. Ale v době, když jsem tam studoval, začal na škole pracovat muž jménem Geirlaugur Magnússon, který se současně věnoval poezii. Měl ohromnou sbírku cizojazyčné literatury a dovolil mně, abych se jí probíral, jak je libo. A já mu zato ukázal, co jsem zkoušel psát. Moc se mu to nelíbilo, pochopitelně. Ale mě to neodradilo.
Moje první sbírka poesie vyšla na podzim 1983. Tedy během mého studia na pedagogické universitě. Ale po té jedné zimě bylo více méně jasné, že učitelské povolání pro mě není. A právě v té době ve mně zrála myšlenka, že bych se mohl živit psaním. Už nevím, co bylo příčinou toho, že jsem tomu věřil, snad moje tvrdohlavost. Od doby, kdy jsem se naučil číst, jsem přečetl mnoho knížek, ale sám jsem se nikdy o psaní nepokoušel. Až poprvé na té střední škole. Vlastně kromě jedné výjimky. Když mi bylo pět, dal jsem dohromady knihu o veverce. A tento název jsem použil o 22 let později pro svoji první publikovanou povídku.
Od doby, co jsem zůstal na volné noze, jsem rozdělil svůj čas rovnoměrně mezi psaní poesie a povídek a překlady. Myslím, že překládání je velice dobrá škola. Přistupujete k jazyku jiným způsobem a mnoho se naučíte. Ať už z chyb nebo úspěchů. A je také dobré, když si uděláte pauzu a získáte od svého psaní odstup. Tím, že se ponoříte hlouběji do práce jiného spisovatele, získáte více než pouhým čtením. A cítím jako povinnost islandských spisovatelů, aby se věnovali překladům. Pro tak malý jazykový prostor, jako je ten náš, je to velice důležité.
Jsem ženatý, mám tři dcery. Pétur Gunnarsson jednou řekl, že v psaní našel svoji cestu a sám sebe teprve až po narození dětí. Myslím, že s ním mohu souhlasit. Ale někdo by se mohl zeptat - co Hans Christian Andersen? Ano, ale on měl sám v sobě kus dítěte. Děti vám obnovují síly a rozvíjí vaši představivost, i když je velice těžké toto podivné povolání spisovatele skloubit s každodenním běžným rodinným životem.
Role autora v současné společnosti je možná trochu odlišná než dříve, i když se jeho samotná pozice nezměnila tak, jako postoj lidí k němu. Ale básníci, proroci společnosti, jsou zřejmě již dávnou minulostí. I když možná je brzo takto soudit. Většina „low-spoken“ básníků může mít jasnou pozici ve společnosti. Islandský básník Þorsteinn Valdimarsson je dobrým příkladem. Celé jeho životní dílo bylo protknuto postojem k podstatě života a náboženství. A tak jeho malá báseň o květině se takřka beze slov stala vysoce politickou ve smyslu odsouzení destrukce přírody: květina byla symbolem proti válce a zásahům do přírody. Tomu možná není věnována dostatečná pozornost, když současní básníci jsou kritizováni za to, že jsou zaměřeni sami na sebe a apatičtí vůči palčivým otázkám své doby. Ale já neříkám, že tato kritika je bez základu. Básnící by samozřejmě neměli zůstávat uzavření v sobě a přemítat pouze o hře se slovy, jako jediné své uznávané odborné oblasti.
V dřívějších dobách umění a náboženství sledovalo stejnou cestu. Teprve od minulého století se tyto cesty rozešly a umění směřovalo k vědě prostřednictvím naturalismu a realismu. Přitom ve své podstatě umění bylo vždy blíže víře a mysticismu než k vědě. Myslím, že teď na konci 20. století si to takzvaní umělci postupně uvědomují a nakonec se ty dvě cesty opět spojí.
Nejsem prorokem, nicméně toto je můj pocit.
Gyrðir Elíasson: Mezi stromy; Kniha od řeky Sandá - z recenze…
Autor: Marie Voslářová - 4.3.2014 pro iliteratura.cz
Kniha od řeky Sandá vypráví o malíři, který se stáhne do ústraní, prožívá léto a podzim v karavanu nedaleko (na islandské poměry) velikého lesa, pokouší se dát znovu směr své existenci a hledá inspiraci pro tvorbu. Z letmých narážek tušíme, že v osobním životě má za sebou nelehké momenty. Jakýkoli kontakt s lidmi u něho vždy provází pocit čehosi nepatřičného, malíř se zcela míjí se svým okolím. Z jednoduchých postřehů zato vysvítá jeho láska k přírodě a pocit štěstí pramenící z toho, že se vymanil z běžného života v civilizaci. Autor vypráví věcně a střízlivě, a to i o vnitřním světě svého hrdiny, snech, přízracích a záhadách všedního dne, které patří k životu jako všechno ostatní.
V podobném duchu se nese i sbírka povídek Mezi stromy. Často kratičké texty zachycují úplně obyčejné i značně bizarní situace. Místo zůstává stejné – svérázný Island –, ale atmosféra, věk postav, jejich životní styl a rozpoložení se mění. Čtenář pokaždé jen na okamžik nahlédne do jejich života, někdy se podivuje, někdy v hrdinech poznává sám sebe a někdy přemýšlí, co to všechno vlastně znamená. Mnohé z povídek se vyznačují tím, že zcela přirozeně propojují realitu se sny a rozumem nevysvětlitelnými jevy.
Texty Gyrðira Elíassona jsou vynikající volbou zejména pro toho, kdo si chce přečíst něco skutečně islandského. Specifické prostředí tohoto ostrova spisovatele silně ovlivňuje. Ve svém díle zachycuje nejen okouzlení jeho krajinou, ale také všední i nevšední situace ze života jejích obyvatel. Toto líčení Středoevropana jednoduše fascinuje, konstatuje autorka recenze Marie Voslářová.
Celou recenzi najdete na serveru iliteratura.cz.
