Oslavy Vánoc na Islandu, ostrovu ležícím v severním Atlantiku, v sobě spojují severskou pohanskou mytologii s křesťanskou tradicí. Již od 17. století jsou dochovány zmínky o 13 vánočních mužíčcích – jólasveinar.

Podle staré legendy to byli synové zlé obryně Grýly, jakési babice s pařáty na rukou, která chytala a pojídala malé děti, a strašného obra Leppalúðiho. Tito jejich synáčkové také neoplývali dobrotou, ale více než zlí byli dle tradice spíše škodolibí a lidem ztrpčovali život. Podle svých zločinů (prohřešků) byli také pojmenováni. např. Práskač dveřmi, Vylizovač hrnců, Okenní nakukovač, Zloděj svíček, Olizovač lžiček, Plašič ovcí apod.

Tito mužíci dle tradice scházejí po 13 dní před Vánocemi z hor k lidským obydlím a dávají dětem za okno do připravených punčoch drobné dárky. Protože přicházejí po jednom, každé dítě se po 13 dnů může každé ráno těšit z nového dárku. Mají to tedy rodiče trochu náročnější, ale protože to bývají drobné dárky, třeba i sladkosti, tradice bývá ve většině rodin s dětmi dodržována.

Proč zrovna tito tvorové, kteří v minulosti lidem neudělali nic dobrého, dělají ve vánočním období radost, je otázkou. Snad si chtějí nás lidi za své minulé prohřešky udobřit. Protože se zas po jednom do hor vracejí. Období Vánoc končí s odchodem posledního z nich, tedy 6.ledna.

Tito mužíčci jsou součástí islandské tradice a stali se předmětem literárního i výtvarného zpracování hlavně pro potěšení dětí. V roce 1999 se dostali i na vánoční poštovní známky.

Křesťanská část vánočních svátků, hlavně Štědrý den, probíhá tradičně podle křesťanských zvyklostí. Někteří Islanďané se zúčastňují vánoční mše v kostele – zejména protestanské, většina však dodržuje tradici štědrovečerní večeře. Na rozdíl od našeho kapra a řízku je tradičním jídlem pečená rjúpa – česky bělokur. Protože stavy těchto opeřenců se snižují, stále více je servírováno uzené jehněčí maso hangikjöt s červeným zelím a různými omáčkami. Tradičním pečivem je pak laufabrauð, kulaté, nůžkami zdobené neslané placičky z tenkého těsta, které se podávají jako příloha k masu a podobně.

Dárky, které přinášejí jólasveinar však malým Islanďanům nestačí. Je tady ještě Štědrý den. Na rozdíl od našich zvyklostí se dárky tohoto dne dávají už 24. prosince ráno, ale rozbalují se až po večeři. A tyto dárky nenosí jako u nás Ježíšek, ale zcela prozaicky je na každém dárku napsáno od koho a komu je dárek určen. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Zřejmě proto, že protestanství, které je na Islandu oficiálním náboženstvím, nedoporučuje zpodobňování svatých a tedy ani zrození Ježíše, nemá zde vytváření betlémské scény žádnou tradici, a tudíž ani stavění betlémů pod vánočním stromkem se zde neobjevuje a většina z nich na Islandu jsou dovozem z Dánska atd. Výjimku tvoří betlémy vytvořené z vlny, které se v současnosti objevují jako upomínkový předmět z klasického islandského materiálu – ovčí vlny.

Vánoční stromky se stávají v poslední době součástí vánočního koloritu, ale většina těchto stromků je z dovozu, neboť stromy jsou na Islandu vzácným artiklem. K atmosféře vánoc zde patří bohatá světelná výzdoba bytů, domů a ulic. Světlo svíček je velmi oblíbené nejen o vánocích, protože vždy pomáhalo a stále pomáhá ve zdraví přežít dlouhou temnotu islandské zimy.

Ani Island se však nevyhnul vlivu Santa Clause, a tak červenou čepici s bílým lemováním má na hlavě každé druhé dítě a nosí ji dokonce i vážné úřednice u bankovních překážek. V posledních letech se objevily obavy, že společně s komercionalizací islandské společnosti Santa Klaus podivné škodolibé mužíky z vánoční tradice Islanďanů vytlačí. Ale zdá se, že potřeba pohádek a tajemna v člověku ještě dlouho dovolí nezbedným mužíkům scházet v čase vánočním z hor, nahlížet lidem do oken, bouchat dveřmi, ujídat z misek, plašit ovce a pak si lidi zase drobnými dárky udobřovat.