Ugla Jóhanna Egilsdóttir, 17-letá novopečená herečka z Reykjavíku, jedna z devíti nositelek tohoto poněkud neobvyklého jména (slovo ugla znamená sova), nad nímž i mnozí Islanďané kroutí hlavou, a mimochodem také dcera jedné z lektorek islandštiny na Islandské univerzitě, získala v sobotu, na závěr karlovarského filmového festivalu, cenu za nejlepší ženský herecký výkon - za svou vůbec první velkou roli - v novém islandském filmu Smích racků (Mávahlátur).
Film natočil režisér Ágúst Guðmundsson (debutoval už slavným filmem Land og synir, je autorem televizního seriálu Nonni a Manni a řady oceňovaných islandských filmů) podle vlastního scénáře, jehož předlohou byl už dostatečně populární román Kristíny Marji Baldursdóttir z roku 1995. Na Islandu tento film sklidil cenu za nejlepší islandský film loňského roku a většinu ostatních národních ocenění. Letos se zúčastnil i soutěže na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a alespoň v jednom směru tedy nezklamal. Režisér hodlá ve spolupráci s Uglou určitě pokračovat i nadále.
Příběh z počátku padesátých let 20. století je líčen z pohledu jedenáctileté dívky Aggy (již hraje Ugla), žijící u své babičky a dědečka (který je ovšem věčně na moři, aby rodině obstaral obživu) ještě s několika dalšími známými a příbuznými v rybářské vesnici Hafnarfjörður, kde islandská ustrašenost a měšťácká zásadovost udržují běh místního společenství v pevných kolejích. V domě babičky vládnou ženy, navzájem se podporují a utěšují uprostřed společnosti, která nemá s chudými vdovami jinak slitování. Když se do vesnice vrátí z Ameriky jejich příbuzná s příznačným jménem Freya (ztělesněná už známější islandskou herečkou Margrét Vilhjálmsdóttir), která se ovšem ani náhodou místnímu systému a pravidlům přizpůsobit nehodlá, je všechno vzhůru nohama. Freyin americký manžel je mrtev, a ona začne sebevědomě a bez skrupulí šplhat po místním společenském žebříčku za pomoci veškerých svých ženských půvabů a schopností. Její počínání pečlivě sleduje (kromě místního policisty) Agga, která ji jednak obdivuje a současně podezírá z vraždy, a během příběhu postupně sama dospívá. Její obrazotvornost hledá ve Freye čarodějnici i bájnou královnu. A právě ironický odstup v pohledu mladé dívky, stejně jako věrné zachycení ducha doby, jsou prý i hlavním zdrojem trumfů tohoto (minimálně v kontextu islandské kinematografie) neobvykle zdařilého filmu.
Hlavní sál karlovarského festivalu byl na pondělní mezinárodní premiéře filmu údajně doslova přeplněn - mnozí seděli i na podlaze. Film měl také velký úspěch, i když ne všichni se dokázali vyrovnat s metodami hlavni "hrdinky" Freyi. Na následující tiskové konferenci se jistý novinář zeptal, zda bylo opravdu nutné, aby Freya svého muže zabila. Produkční a manželka režiséra, Kristín Atladóttir, však neměla moc porozumění pro tuto sentimentalitu, pročež se po konferenci vyjádřila v tom smyslu, že ji přijde zcela samozřejmé, když se žena zbaví svého nudného manžela. Na otázku islandského novináře, zda její manžel zná tento její názor, odpověděla: "Samozřejmě, že to moc dobře ví, a dává si dobrý pozor, aby nebyl nudný!"
Ačkoliv málokteří muži budou podle názoru novináře z islandského deníku Morgunblaðið sdílet názor Kristíny na způsob vypořádání se s nudnými manžely, vzbudil film jinak pozitivní ohlas. Doufejme, že se s ním setkáme brzy v kinech i my.