Třináctý ročník Islandského dne, který se uskuteční v sobotu 14.6.2014 v Městské knihovně v Praze, vyvrcholí koncertem islandského písničkáře a showmana Svavara Knútura, který po šestnácti měsících zavítá opět do Prahy na pozvání Klubu islandských fanatiků.

Islandský písničkář Svavar Knútur pochází z drsné části ostrova, Západních fjordů. Neustálá bolest a pocit úzkosti z dlouhých tmavých zim a nespavost díky 24 hodin denně do očí bijícímu letnímu slunci dává tomuto hudebníkovi prostor i důvod rozkvétat a růst, stejně jako jiným islandským interpretům. Ze Svavara se tak v průběhu času stal humorný vypravěč a vášnivý potápěč do kalných vod lidských stavů mysli. Svavarovo písničkářství neprošlo bez mezinárodního povšimnutí. Díky BBC jeho písně zazněly milionům diváků a posluchačů po celém světě. Do České republiky přijel Svavar Knútur koncertovat poprvé v únoru 2013, přivezl tenkrát sebou čerstvé album Ölduslóð (Cesta vln), na kterém s ním spolupracovala Markéta Irglová, jediná Češka pyšnící se Oscarem za hudbu k filmu Once (ve spoluautorství s Glenem Hansardem). Jejich společné duety na Islandu dobyly hitparády a píseň Baby Would You Marry Me je již velmi populární také v zámoří.

Svavar Knútur Začínal jako zpěvák a kytarista ve skupině Hraun. Posledních 5 let však hraje sólově a na kontě má již 3 alba – Kvöldvaka, Amma a Ölduslóð. Obaly všem jeho deskám navrhla jeho dcera Dagbjört Lilja. Svavar zpívá o moři, horách a o svém životě. V jeho písních tak naleznete severskou melancholii i popis drsné, avšak krásné krajiny a také osobní příběhy. Jak sám Knútur uvádí, hudba mu pomohla vyrovnat se se smrtí svého otce a proto jsou jeho písně o smutku, ale i o naději, o nalezení vyrovnanosti a pokoje. Písně o krajině zpívá zpravidla v islandštině, v písních o sobě a svém životě používá většinou angličtinu. Svavar Knútur ale zejména používá svoje showmanství, humor a dobrou náladu.

Jak reagoval tisk a media na jeho minulou návštěvu?

Svavar Knútur: Öldusló

Zdroj: http://magazinuni.cz/hudba/recenze/svavar-knutur-olduslo-dimma-2012-4012/

V rozhovoru, který vyjde v příštím čísle UNI, islandský muzikant Svavar Knútur tvrdí, že jej více inspirují anglosaští písničkáři než jeho krajané. A je to pravda. I když se severský chasník rád nechává fotografovat se zasněženou čupřinou, svým projevem má blízko k Nicku Drakeovi, k Leonardu Cohenovi (kdyby slavný Kanaďan zpíval o oktávu výš), k severoirskému baviči Duku Specialovi… A úplně nejvíc mi ovšem stylem zpěvu připomíná Američana Marka Mulcahyho a jeho album Fathering z roku 1998.
Ale dost příměrů. Písničkář Knútur, který prý věci rád minimalizuje, střídá kytaru s asi devíti dalšími nástroji včetně ukulele nebo charanga, a ještě si přizval několik hostů. A tak se v jeho písních sem tam ozvou rytmické přiznávky na trombón, táhlé melodie na cello nebo roztomilé lofi popové sbory „la la la“. Vedle hostů pro nás exotických islandských jmen (např. Sturla Míó Þórisson na syntezátory) se na albu v několika písních objeví moravská rodačka a čerstvá držitelka Grammy Markéta Irglová. Její duet s Knúturem Baby, Would You Marry Me? album otevírá, a to právem. Energií skrytou do komorní polohy totiž skladba předznamenává celou desku. V kostce vykresluje Knútura jako melodika s podmanivým hlasem a s citem pro vkusné, opravdu spíše minimalistické a přitom zajímavé aranže. V dalších dvou čistě folkových písních While The World Burns a Emma se Knútur odhaluje na dřeň a našinec může jen litovat, že v Emmě a ostatních islandsky zpívaných písních nerozumí textu. Nicméně i samotný poslech severské kombinace tvrdých souhlásek (ve větě „Hvítur snjórinn sefar okkar“ je na náš vkus až příliš mnoho „r“) stojí za poslech.
Booklet alba obsahuje kresbu písničkáře s kytarou klečícího v trávě. Netuším, zda Svavar Knútur své melancholické melodie hrává u islandských táboráků, ale do ticha přírody se jeho tvorba hodí. Stejně tak si ji však můžete vychutnat do sluchátek v ranní tramvaji. Klidná síla Islanďanových melodií totiž přebije jakoukoli dopravní zácpu. A pokud se přes to všechno nedokážete odpoutat od zažité představy o košatě aranžované a tajemné islandské hudbě, poslechněte si závěrečnou píseň Prayer For The Dead. S ní se totiž Svavar Knútur dostal do ambientních poloh ve stylu jeho krajanů Sigur Rós. Důležité však je, že na jeho albu to všechno – od nejjednoduššího folku až po složitější útvary – drží pohromadě a plyne jako „cesta vln“ (jak se prý dá přeložit titul Öldusló ).
Dimma, 2012, 40:12
Tesař Milan (radio Proglas)

Pat a Mat jsou na Islandu slavnější než Markéta Irglová

Zdroj: http://magazinuni.cz/hudba/pat-a-mat-jsou-na-islandu-slavnejsi-nez-marketa-irglova/

Island, země s méně obyvateli než Brno nebo Ostrava, se pyšní fenomenální hudební scénou. Na ní je relativně novým, ale velmi zajímavým úkazem písničkář Svavar Knútur. V roce 2009 vydal „tábornicky“ (co se textů týče) laděný debut Kvöldvaka, následovalo album Amma, věnované babičkám, a konečně loni Svavar natočil CD Öldusló (Cesta vln). Na něm mimochodem jako host zpívá a hraje na klavír Markéta Irglová. Telefonický rozhovor se Svavarem Knúturem probíhal několik dnů před písničkářovým krátkým turné po českých klubech.

Svavare, odkud pocházíte a jak jste se dostal k psaní písní?
Můj otec byl rybář a zemědělec, žili jsme na venkově. Bydlel jsem ale v rámci Islandu na mnoha místech, několikrát jsme se stěhovali a právě to asi ovlivnilo způsob, jakým tvořím. Když jsem vyrůstal, nikdy by mě nenapadlo, že bych se stal hudebníkem. Ale nějak se to přihodilo a dnes se věnuji hudbě. Písně jsem začal psát, abych si jimi vyřešil své vlastní problémy. Ale zjistil jsem, že lidé chtějí poslouchat, co jsem složil, a tak jsem hrál víc a víc veřejně, až jsem se stal písničkářem a ne například novinářem nebo doktorem. Teď už několik let vystupuju jako hudebník, jezdím po Evropě, koncertoval jsem v Austrálii, v Americe…
Vaši tvorbu vnímám skutečně jako písničkářskou a víc než vliv melancholických islandských skupin v ní slyším anglosaskou inspiraci. Kteří umělci vás ovlivnili?
Hlásím se k mnoha různým vlivům. Jedním z nich je Jim Henson, známý z televizního pořadu Muppet Show, protože vždycky uměl oslovit lidi svou hudbou a vyprávěním. Další je americký zpěvák a skladatel Kris Kristofferson. Byl jsem na jeho koncertě u nás na Islandu a žasnul jsem, jak na něm všichni přímo viseli a hltali jeho příběhy. Říkal jsem si: „To je něco, takhle se umět propojit s publikem, dokázat se s nimi takto sdílet prostřednictvím písní o životě!“ Další, kdo mě ovlivnil, je Bonnie Prince Billy. I on měl koncert na Islandu a také to byl silný zážitek – svým klidným projevem dokáže oslovit velké množství diváků. Obecně mě ovlivňují vypravěči silných příběhů, zapomenout bych neměl na Nicka Drakea nebo Nicka Cavea. Pokud jde o islandskou scénu, nevím, jestli mě nějak ovlivnili zdejší písničkáři, ale určitě mají na mou tvorbu vliv umělci jako skupina Sugarcubes, Björk a také všichni moji vrstevníci. I je samozřejmě poslouchám a i oni mě hodně ovlivňují.
O islandské hudbě coby fenoménu existují celé knihy. Jaká je vaše interpretace faktu, že se na malém ostrově vytvořila tak bohatá scéna?
Island je bohatá země, a tak si můžeme dovolit věnovat hodně času hudbě. Na Islandu existuje mnoho hudebních škol, každý se učí hrát na nějaký hudební nástroj. A důvodem je také islandská zima, která rozhodně není taková, jak si ji asi představujete. Je vlhko, chladno, ale žádný sníh. Všechno je šedivé. A tak lidé nejdou ven lyžovat nebo provozovat jiné zimní sporty, ale zůstanou v garáži a věnují se hudbě. Trávíme tedy hodně času tím, že společně hrajeme.
Vy jste sice natočil také dvě alba se skupinou Hraun, ale na svých sólových deskách jdete před publikum sám za sebe. Co svou tvorbou lidem sdělujete?
Jak už jsem řekl v souvislosti se svými vzory, písničkáře podle mne definují příběhy, které lidem vypráví. Konkrétně já se svou tvorbou snažím ilustrovat svou osobní cestu, cestu od stavu, kdy jsem byl nešťastný, k „vykoupení“, ke svobodě, ke štěstí. Vyprávím tedy příběhy o tom, jaké to je, být totálně nešťastný, ale také o naději, hledání a konečně o nalezení vyrovnanosti, pokoje. Dlouho jsem se takto zaměřoval na to, co je uvnitř ve mně. Teď nastal čas, kdy se učím dívat také trochu ven, kolem sebe.
Zpíváte a píšete texty v islandštině a angličtině. Je pro vás velký rozdíl tvořit v jednom a v druhém jazyce?
Islandština a angličtina jsou velmi rozdílné jazyky. Psát a zpívat v nich jsou dvě naprosto odlišné zkušenosti. Vůbec pro mne například není snadné přeložit už hotový písňový text z islandštiny do angličtiny nebo naopak. Zvuk jazyka totiž úplně změní význam básně. Psát nějakým jazykem je podobné, jako když v malířství používáte jednu konkrétní techniku – například akvarel a olej. Když tedy píšu islandsky, je to úplně jiná malba, než kdybych psal anglicky. Výsledkem je odlišná struktura textu, protože každý z těch jazyků jiným způsobem vyjadřuje emoce, jinak kreslí krajinu. Nerad tedy texty z jednoho jazyka do druhého překládám, maximálně posluchačům vysvětlím, o čem ta píseň je. Lidé by měli poslouchat i jazyk, nejde jen o smysl textu. Angličtinu většinou používám, když zpívám o sobě a o svém životě. Islandština se mi víc hodí k přírodním tématům.
V několika písních na vašem aktuálním albu Öldusló hostuje Markéta Irglová. Jak jste se seznámili?
Markéta přijela na Island pracovat na svém vlastním albu. A protože se jí u nás zalíbilo, chtěla zde zůstat déle. Když pracovala ve studiu na své desce, já jsem byl zrovna v polovině natáčení CD Öldusló . V jedné pauze si Markéta poslechla mé demonahrávky. Líbilo se jí to a nabídla mi, že by mi na desku něco nahrála a nazpívala. Byl jsem z toho nápadu nadšený. Markéta totiž přinesla do mých skladeb řadu nápadů a její hlas mé písně velmi oživil. Jsem velmi šťastný, že na mém albu účinkuje.
Markéta ovšem není jediným hostem na desce, některé písně jsou zajímavě zaranžované. Vznikala jejich konkrétní podoba až ve studiu, nebo jste měl aranže v hlavě už předtím?
To je velmi dobrá otázka. Své písně jsem totiž měl dopředu zpracované včetně aranžérských nápadů, jenže ve studiu jsme si často řekli: tohle by mělo znít, tady by bylo výborné piano… Chtěli jsme, aby aranže byly jednoduché, ale současně měla deska působit svěže a živě. Většinou jsme tedy nesahali ke složitým aranžím, ale postačilo nám jen pár nástrojů. A i v případě písní, které mají aranže bohatší, například Prayer For The Dead, jsem se snažil zmírnit svou původní představu. Rád věci minimalizuji.
Loni jste v Berlíně zvítězil v mezinárodní soutěži písničkářů Trubadour. Jste soutěživý typ?
Tak to opravdu nejsem. Myslím, že nejlepší „soutěž“ je zpívat pro nadšené publikum. Ale využil jsem příležitosti a soutěže jsem se zúčastnil, abych se mohl setkat s jinými hudebníky a také s pořadateli koncertů. A byla to dobrá zkušenost. Myslím, že to hlavní, co jsem si z této soutěže odnesl, důležitější než nějaká cena nebo peníze, byli všichni ti dobří lidé, se kterými jsem se potkal. Právě na základě této akce mě pozvali na jeden tvůrčí seminář v Dánsku, kde jsem napsal čtyři nové písně společně s dalšími zajímavými umělci. Nemám tedy rád hudební soutěže jako takové, ale je úžasné, že mi soutěž může přinést tolik skvělých zkušeností, tolik nových vztahů a přátelství.
Povídáme si krátce před vaším únorovým turné po České republice. Co se vám – kromě Markéty Irglové – vybaví, když se řekne česká kultura?
Z české historie znám například Jana Husa. Ale především u nás na Islandu známe ty dva chlapíky ze seriálu A je to!, Pata a Mata. Úvodní melodii z tohoto seriálu u nás umí zazpívat každý, jsou slavnější než Markéta Irglová!
Milan Tesař (Radio Proglas)
Vyšlo v čísle 4/2013