Islandskou realitou inspirovaná úvaha o lidech, ovcích a medvědech.

„V zemích na pobřeží severního Atlantiku respektují životní protředí, aniž by se o to zvlášť snažili,“ říká ve svém posledním vydání Lonely Planet.

Podobně se například na stránkách staty.oktip.cz dočtete: „Island je zemí, kde je ekologie na prvním místě.“ A Severské listy dokonce vysvětlují, proč na Islandu není potřeba zřizovat biosférické rezervace: Soužití s přírodou a její respektování je totiž „neodmyslitelným a příznačným rysem životního způsobu a součástí hodnot… této země“ a vytváření daného typu chráněných území by na Islandu mělo relativně malý význam „protože celý ostrov tvoří jednu velkou a unikátní biosférickou rezervaci“ (Macháček, 2004). Uvedený pramen se odvolává na „řadu poznatků a argumentů, o nichž se hovořilo při setkání pořádaném Islandskou sekcí Severské společnosti…“

Deklarované ekologické cítění seveřanů mi bylo milé. Tak přece je aspoň někde národ, který si přirozeně váží svých přírodních krás a pečuje o ně. Před cestou na Island jsem se těšila na panenskou přírodu jejich země i na setkání s jejími environmentálně uvědomělými obyvateli.

Země, dřevo, voda, vzduch

Island je krásný a čistý a radostí vás naplní už sám vzduch: svěží, voňavý, nádherně čistý. Setkání s ekologičností místních obyvatel však vedlo spíše k deziluzi. Myslím, že jejich ekologické cítění není o nic vyšší než naše. Jen mají prostě štěstí na geotermální a vodní energii a obývají svou ostrovní zemi v hustotě 43x nižší nežli my (zhruba zde žijí 3 lidé na km²). Takže udržet vzduch čistý prostě není obtížné.

Když jsme navíc pozorovali módu velkých terénních vozů, skutečnost, že odpad se zde prakticky netřídí, doslechli jsme se o lovu velryb a výstavbě další velké hliníkárny (Island vyrábí přepočteno na obyvatele nejvíce hliníku na světě), obrázek ekologického národa se rozplynul jako pára nad hrncem.

Snad největším ekologickým problémem je v zemi ohně a ledu půdní eroze. Island leží nad Středoatlantickým hřbetem, linií rozestupu Severoamerické a Eurasijské zemské desky. Tím se vysvětluje sopečná aktivita na ostrově a potažmo i vysoká náchylnost půdy vůči erozi. Zemina čerstvě vzniklá zvětráváním lávy totiž postrádá lepivé částečky jílu, takže je-li obnažena, voda i vítr ji bez potíží odnášejí. Odlesnění a vypasení bylin, které svými kořenovými systémy půdu zpevňovaly a chránily proti větru, zde tedy má vážné následky.

Odhaduje se, že od osídlení Islandu Vikingy před zhruba 1100 lety bylo zničeno přes 60 % vegetací pokrytých ploch. Nejvíce přitom utrpěly lesy, jež původně pokrývaly 28% plochy ostrova. Převládaly nízké, listnaté, druhově nepříliš bohaté lesní porosty složené zejména z bříz (Betula pubescens a B. nana) a vrb (Salix lanata, S. herbacea, S. callicarpaea). Takzvané březové křivolesy, jejichž zbytečky se můžete projít například v národních parcích Skaftafell nebo Jökulsárgljúfur či v lokalitě Þórsmörk, mají jedinečnou atmosféru. Zajímavé jsou také porosty břízy trpasličí, které vám sahají tak zhruba do půli lýtek. Na většině území však původní lesy zmizely brzy po příchodu lidí. Stromy padly za oběť tepelné pohodě prvních osadníků a pastvinám pro jejich stáda. V současné době je zalesněno pouze něco přes 1% území. Odlesněním však degradace rostlinného pokryvu nekončí. Mnoho původních luk se totiž v důsledku intenzivní pastvy změnilo v kamenité pouště a polopouště. Dnešní Islanďané sice získávají dost energie ze země a vody (hydroelektrárny, geotermální vytápění domů), ovce jsou však stále připraveny zlikvidovat jakýkoli semenáček, který by si zde razil svou cestu k životu.

V obcích je přitom patrné, jak Islanďané stromy milují – neobejde se zde bez nich prakticky žádná zahrádka, a že jich je ve zdejších městech, charakterem spíše vesnic, spousta. Přesto zůstává jejich země odlesněna. Tedy – ne že by se nic nedělo, existuje zde zákon o lesnictví a prevenci eroze a v roce 1974 parlament dokonce vydal zákon o znovuzalesnění země. Navíc zde od roku 1907 funguje Společnost pro ochranu půdy a v zalesňování pomáhá řada nevládních neziskových organizací jako Landvernd (Svaz ochránců životního prostředí), Islandská lesnická společnost, Islandský svaz mládeže a další (Gutzerová, 1999). Společnosti pro ochranu půdy se za sto let existence podařilo téměř 2% území ostrova oplotit a osít rostlinami, jejichž kořenové systémy půdu účinně chrání. Sem tam jsou dokonce k vidění kousky země osázené stejnověkkými sazenicemi listnáčů či jehličnanů v pravidelných rozestupech. V porovnání s řádově rozsáhlejšími územími, kde eroze probíhá zcela nekontrolovatelně, však působí spíše jako šperk na nahém těle a člověk má pocit, že hlavní příčina eroze, ovce, které často vytrhávají vegetaci i s kořínky, je zde zcela přehlížena a nerušeně koná své skázotvorné dílo dál. Vždyť jsou to taková milá zvířata. Kdo by co vyčítal ovečkám a beránkovi, kdo by se zlobil na roztomilá jehňátka.

Drzé květiny a ovce spasitelka

Obecní pastviny sice měly odedávna své regule, více než tisíc let starý islandský zákon říká, že „na pastviny nesmí býti vypuštěno tolik zvířat, aby v případě odebrání jednoho ostatní ztloustla“ (Gudmundsson a Thorhallsdottir, 1999). Též se již nikde volně nepasou prasata, která by půdu rozrývala a škodila jí tak více než ovce. Bohužel se farmáři snaží pastvinám prospět i méně šťastnými způsoby – například pomocí průmyslových hnojiv, a to přesto, že experimenty ukazují, že jehňata na takových loukách prospívají stejně nebo hůře než na loukách nehnojených (Gudmundsson, 1996). Že při tom nešetří naznačují hromádky vysypaného hnojiva, jež jsou tu a tam k vidění. Volná pastva určitého počtu zvířat je dodnes povolena víceméně všude mimo národní parky, byť pouze od 15. července do konce září.

„Přístupy k ochraně přírody na Islandu se nám mohou někdy zdát svérázné. Zatímco u nás se snažíme o ochranu posledních zbytků původních biotopů a zvláště v těchto územích ničíme cizí zavlečené druhy, Islanďané mají radost z každé, byť cizí rostliny, která je schopna na Islandu růst,“ napsala Naděžda Gutzerová v časopise Šumava (Gutzerová, 1996-7). Běžní lidé možná ano, ochranáři však zdá se nikoli. V informačním středisku největšího islandského národního parku Skaftafell je umístěna veliká tabule, jež srdceryvně líčí boj proti erozi pomocí vlčího bobu (Lupinus nootkatensis). Tato krásná, zhruba třičtvrtě metru vysoká bylina pochází z Aljašky a Aleutských ostrovů. Islanďané se v roce 1945 rozhodli, že s pomocí jejích kořenů zpevní svou půdu. Vysévali ji za tímto účelem dokonce z letadel a hezky to fungovalo, krásné rostliny s velkými modrými květenstvími zpevňovaly kritické plochy a navíc je obohacovaly o dusík. Jenže provedly něco co neměly – začaly se šířit i mimo zamýšlené oblasti. Ochranáři reagovali hbitě, leč hystericky. Vlčí bob se v jejich očích náhle změnil z pomocníka v nepřítele, jehož je nutno hubit všemi prostředky. Naštěstí po nějaké době odložili herbicidy a nyní již jen opěvují ovce, které vlčí bob spásají. Paradoxně jim nedochází, že jsou tam, kde byli na začátku – s erozí nepohnuli, jen povýšili ovce na spasitelky. Minimálně jsme mezi jinak komplexními informacemi zmíněného parku nenašli ani náznak informace o souvislosti mezi erozí a pastvou.

Nevinnost sama

Ovcí je na Islandu přibližně tři čtvrtě milionu, tedy asi dvaapůlkrát víc než lidí – a v létě je potkáte doslova všude mimo pouště a národní parky. Islandské plemeno ovcí je světoznámé a ostrované jsou na ně pyšní. Mimochodem je zakázáno na Island ovce dovážet – to aby zůstala zachována čistota plemene, jehož genofond je údajně shodný s genofondem zvířat dovezených před mnoha stoletími Vikingy. Islanďané vychvalují temperament, vlnu, a zejména maso svých ovcí. Dříve zde tato zvířata sloužila též jako zdroj mléka, jehož vysoká produkce je plemenu vlastní dodnes, nicméně zůstává ponechána jehňatům. Kdo by dnes tato zvířata dvakrát denně sháněl a dojil. Též vlna, byť kvalitní, nebývá vždy zpracována. Jen maso je stále s oblibou využíváno – jehněčí případně skopové tvoří zhruba polovinu masité stravy průměrného obyvatele.

Milé ovečky tak stále spasou na co přijdou a eroze způsobená jejich činností je obrovská. Pro ekonomiku země již nejsou zdaleka tak důležité jako tomu bylo dřív, přesto jejich počty výrazněji neklesají. Z rozhovorů s místními soudím, že je to nejspíš proto, že tato zvířata milují. Na přímou verbální konfronaci s destruktivní činností ovcí Islanďané souvislosti buď popřou, rozhovoří se o tradici nebo – a to ze všeho nejčastěji – pokrčí rameny.

Možná lásku Islanďanů k těmto destruktivním bytostem způsobuje jejich nevinná vizáž, možná tradice. I nefarmáři nejspíš vnímají tato zvířata jako součást národního bohatství, součást sebe sama. Kognitivní obrany ega pak způsobují, že ničivý dopad ovcí na krajinu omlouvají, zlehčují, nevnímají, či dokonce popírají. Zkrátka: nedají na ně dopustit. A tak tato bílá (ale i hnědá nebo černá), rohatá i bezrohá zvířata formují jejich krajinu dál. Potulují se většinou po dvou, po třech a nízký stádní instinkt jim umožňuje lépe využívat chudé pastviny. Jan Burian ve svém cestopise píše: „Řidiči automobilů mají za povinnost se ovcím vyhýbat… Je-li někde tunel, jsou v něm zaručeně i ovce. Sem tam si vykračují proti autu či autobusu a jsou úplně hluché, když se na ně zatroubí. Jindy poplašeně přebíhají těsně před koly.“ Po dvanácti letech od Burianových zkušeností se sice ovce pod kola již tolik nepletou, nezdá se však, že by jich bylo méně. To spíš že aut je více a jezdí rychleji, takže procházka po silnici již ztrácí na přitažlivosti.

Přiznávám, že mě islandská realita spíše vyléčila z pohádkové představy o zlých vlcích a hodných ovečkách, a v některých lokalitách jsem milé ovce vnímala spíše jako parazity krajiny, jíž by pár vlků prospělo. Přirozeného nepřítele ovce na Islandu nemají. Občas sem sice připluje na ledové kře lední medvěd, a zcela jistě by se zde časem usídlila spokojená místní populace, jen kdyby místní statkáři nevítali ledové ztroskotance s namířenou kulovnicí. Mírumilovné soužití lidí s medvědy možné není. Nebylo ani dřív a dnešní době už teprv ne – vždyť počet obyvatel ostrova stoupl za poslední století čtyřikrát. A tak zůstává pouze na lidském, potažmo politickém rozhodnutí Islanďanů, nakolik si svou zemi nechají vypást.

Literatura:

Burian, J. (1995). Sága o cestě na Island. Praha: Primus.
Cornwalis, G. and Swaney, D. (2002). Island, Grónsko, Faerské ostrovy. Z řady průvodců Lonely Planet. Svojtka & Co.: Praha.
Gudmundsson, O. (1996). NJF workshop on grazing research in the nordic countries.
Gudmundsson, O. and Thorhallsdottir, A. G. (1999). Extensive sheep grazing in the North. Grazing and Pasture Management in the Nordic Countries. Proceedings of NJF 126, 52–60.
Gutzerová, N. (1996–97). Národní parky Islandu. Šumava, zimní číslo.
Gutzerová, N. (1999). Island – země, kde nerostou stromy, Živa č. 3.
Macháček, J. (2004). Island: Biosférická harmonie. Severské listy ze 4. listopadu.