recenze knih Jiřího Zemana

Všeobecná povědomost o Islandu byla v naší zemi dlouho relativně nízká. Až v posledním desetiletí se roztrhl pytel s nadšenými cestovateli, které v touze poznat tento ostrov, opředený mystickým závojem tajemství, neodradí ani fakt, že místní ceny jsou vyšší než kdekoliv jinde v Evropě. Tento narůstající zájem s sebou zákonitě nese i poptávku po cestopisech, příručkách a informační literatuře. Knih o Islandu vyšlo v poslední době hned několik, jejich úroveň je však bohužel většinou nízká. Čtenář nabývá dojmu, že o Islandu může psát kdokoliv téměř cokoliv, spoléhaje na to, že nenasycený trh spolkne prakticky všechno bez ohledu na kvalitu.

Některé z těchto knih vzešly právě z nadšenecko-cestovatelského podhoubí, které často operuje s nízkým rozpočtem. Takové publikace často své amatérské zázemí ani neskrývají. Z úplně jiného soudku jsou však knihy Jiřího Zemana Island. Země lidí a skřítků (dále jen I) a Island. Ostrov zrozený z ohně (dále jen II), které vydalo v letech 1996 a 2002 nakladatelství Paseka. Obě jsou to na pohled velmi pěkné, kvalitně svázané knížky, a jsou opatřeny vkusnými obálkami. S jejich lákavým vzhledem však kontrastuje obsah přímo hrozivý. Na záložkách se o jejich autorovi dočítáme, že se řadí i mezi odborníky na Afriku a že strávil několik let na Islandu v československých diplomatických službách, z čehož první tři roky spadají ještě do vlády jedné strany. Dále se na záložkách praví, že se autor čítá mezi „naše největší znalce poměrů na Islandu“. Pakliže by tomu tak bylo, pak by na tom česká islandistika byla prachbídně. Tvrzení o „autorových vypravěčských schopnostech“ je však ještě méně pochopitelné, neboť i laik Islandu zcela neznalý se nad autorovým primitivním vypravěčským stylem musí chtě nechtě pozastavit.

Literatura o cizích zemích se dá v zásadě psát dvojím způsobem. Autora může vést snaha seznámit s danou zemí všechny případné zájemce a potenciální cestovatele s důrazem na informační hodnotu takového textu, ať už jde o informace utilitárně praktické typu průvodců, či obecnější, týkající se historie, národních zvyků a podobně. Nebo se může autor soustředit na vypravěčskou hodnotu textu, aniž by na snahu o zprostředkování faktů rezignoval, takový literární útvar by ovšem měl mít vyšší stylistickou úroveň a řadil by se spíše do oblasti beletrie. Do této skupiny by spadaly například slavné cestopisy Karla Čapka. Zdá se, že Jiří Zeman chce v dobré víře ve své schopnosti literární stylizace tyto možnosti kombinovat. Taková koncepce může být samozřejmě optimální (viz Jan Burian: Sága o cestě na Island, 1994.) Jiří Zeman se snaží vytvořit jakousi textovou koláž, ze které by při čtení vyvstal celkový obraz Islandu jakožto zvláštní a krásné země. To se mu ovšem nemohlo podařit, protože jednak jsou jeho znalosti Islandu velmi povrchní a za druhé nejenže autor není dobrým vypravěčem, ale čtenář začne často pochybovat i o jeho elementárních znalostech českého jazyka. Celkově vzbuzují obě knihy podezření, že autorovy vědomosti o Islandu pramení mnohem spíše ze zběžného prolistování anglickými turistickými průvodci, než že by autor důkladněji pronikl do alespoň jedné oblasti islandských reálií. Je sice pravda, že člověk nemusí být zrovna odborníkem na historii či ornitologii, aby mohl psát o dějinách či ptactvu. Stejně tak o Islandu nemusí psát jen vystudovaní islandisté. K elementárním zásadám pisatelů faktografických textů však patří ověřování věrohodnosti údajů a poctivé studium již publikované literatury o daném tématu v češtině. Jiří Zeman se očividně nenamáhal ani s jedním, zato své dvě knihy prošpikoval povrchními bonmoty, které vydává za vlastní poznatky a úsudky s obecnou platností. Texty jsou proloženy autorovými osobními zkušenostmi a zážitky. Dočteme se v nich, že mu chutná čerstvě upečený koláč ze šíchy černé a že má své oblíbené místo u Almannagjá. O vyjádření nějakého koherentního subjektivního postoje se však nedá mluvit a vzhledem k suchosti zbylého textu začíná čtenář pochybovat, jestli má autor k Islandu skutečně tak romanticky vřelý a nadšený vztah, jaký v knize prezentuje.

Abych tyto tvrdé soudy mohla obhájit, budu muset poukázat alespoň na některé z mnoha věcných chyb, kterými se obě knihy jen hemží. Na některé z nich nedávno poukázal Emil Hadač (Severské listy 3/2002), podle něj je však slabinou textu pouze rostlinstvo a faktické chyby považuje za „drobná nedopatření“. Jiří Zeman však neví o islandské historii, literatuře a národních zvycích o nic víc než o tamních rostlinách. Tak např. na str. 30 (I) autor tvrdí, že islandský národ vznikl tak, že „smícháte skupiny norských Vikingů s hloučkem irských mnichů, přidáte trochu dánské a jiné krve.” Islanďané v sobě sice keltskou krev mají, jak autor správně uvádí na jiném místě, irští mniši, kteří na Islandu žili před příchodem severského obyvatelstva však žádné větší množství genetických informací do národa nevkládali. Ingólfur Arnarson (v autorově verzi Ingolfur Arnasson - jen málo vlastních jmen se autorovi podařilo nezkomolit) nevhodil do moře zárubeň dveří domu, který v Norsku opustil, jak se tvrdí v textu (I, str. 12), nýbrž sošky pohanských bohů, jež tvořily sloupky jeho křesla. Nesčetné věcné chyby obsahují i kapitoly o islandském zeměpise či národních zvycích. Do nebe volající je tvrzení, že největší islandský kostel se jmenuje po pastoru Hallgrímssonovi (I, str. 37). I turisté, kteří stráví v Reykjavíku jen jediný den, vědí, že se tato reykjavická dominanta jmenuje Hallgrímskirkja po národním básníku Hallgrímu Péturssonovi. Dettifoss skutečně není nejvyšší vodopád v Evropě, jak si pan Zeman myslí (I, str. 48).

Kapitoly o literatuře svědčí o tom, že toho autor sám z islandské literatury mnoho nepřečetl. Chybí i ověření názvů českých překladů. O hlavním hrdinovi Ságy o Njálovi se autor domnívá, že se jmenoval Njáls. Islanďané často nazývají své ságy familiérně jednoslovnými názvy, například právě Sáze o Njálovi (česky v Hegerově souboru Staroislandské ságy) říkají Njála, ale pak už je označení sága zbytečné. Takže překládat název Ságy o lidech z Lososího údolí (česky rovněž ve zmíněném souboru) jako „ságu Laxdæla” není funkční. Ale základní nepravdou je to, že by islandské slovo „sága“ mělo česky znamenat „povídka“. Označení Eddy za „poetickou ságu“ (I, str. 55) je čirý nesmysl, Edda má se ságami společné jediné - dobu zápisu.

Obě knihy se hemží překlepy, nejkřiklavější příklad je přepis druhého největšího islandského města Akureyri jako Akureiry (I, str. 8). Místní názvy, které se v textu objevují vícekrát, často autor transkribuje různými způsoby, například název městečka Ólafsfjörður se objevuje dokonce na stejné stránce jako Ólafsfjördur i Olafsfjördur (správný tvar by byl buď islandský originál nebo počeštěné Olafsfjord). Snaha o efekt vede autora k přehnaným, až bombastickým formulacím, které občas vybočí za hranice ověřitelnosti faktů: „V počátcích osídlení byly zaznamenány i případy lidských obětí. Krví z nich malovali na zdi.“ (II, str. 42) Lidské oběti byly skutečně doloženy pouze ve Švédsku. Je pravda, že i v ostatních severských zemích je zřejmě pohané praktikovali a že o lidských obětech najdeme zmínky ve staroislandské literatuře, historiky však na Islandu prokázány nebyly a že by někdo maloval lidskou krví po zdech, je čirá fabulace.

Samozřejmě není nutné, aby autor knihy o Islandu uměl islandsky, i když k hlubšímu proniknutí do kultury jakékoliv země je znalost tamního jazyka prakticky nezbytné. Jiří Zeman znalost islandštiny zcela mimochodem naznačuje, vypráví například, co na sebe pokřikují rybáři v přístavu, a ochotně vysvětluje (často nesprávně) význam toponym. Jen z jeho přepisu islandských vlastních jmen je však jasné, že o islandském jazyku neví vůbec nic. To mu ovšem nebrání v tom, aby o islandštině napsal celou kapitolu, kde mimo jiné tvrdí, že „během mnoha let převzali jen tři slova: benzin, motor a hotel.”(I, str. 54). Slovo „motor” islandština nepřevzala nikdy, zato do ní přes zatvrzelý purismus oficiálních orgánů proniklo mnoho jiných cizích slov, jejichž počet číslo tři daleko přesahuje. Dále autor tvrdí, že „každá nová skupina přistěhovalců měla svého mluvčího, kterému byla přidělena půda. Byl nazýván godarem …” (I, str. 12). Stačí tři lekce základů islandštiny, aby člověk věděl, že tvar „goðar“ je plurál odvozený od singuláru „goði“. Že tito godové byli mnohem více než pouhými mluvčími a nebyli vázáni na skupinky přistěhovalců, nýbrž na jednotlivé sedláky, je další fakt, který autorovi unikl. Největší perla nás ovšem čeká v kapitole Jak se kdo jmenuje (I, str. 52): „Není jednoduché si pamatovat Islanďana podle jména. Může to být Thoransen, Thordersen, Thoraddsen, Thorsteinson i Thorhattur.“ Ze všech pěti uvedených příkladů jmen neexistuje ani jedno! Některá jsou jen zkomolená, některá si autor prostě vymyslel.

Za hlavní a naprosto zásadní nedostatek obou knih považuji jazyk, kterým jsou napsány. Jde o neliterární styl, větná stavba textu je často až primitivní. Vyjadřování je neohrabané, chudé na slovní zásobu (sloveso „být“ je zhusta nadužíváno), často připomíná školní slohové cvičení („Toto historické místo vyniká vznešenou přírodní krásou." - II,str. 34). Text nese jasné stopy toho, že autor čerpal z anglicky psaných turistických příruček. Kniha ostatně působí spíše jako adaptovaná kompilace z takových spisů než jako fundované vyprávění, které by stavělo na autorově hlubokém zájmu o Island. Středověký Viking Flóki sotva mluvil moderní angličtinou a tak asi těžko pojmenoval ostrov Iceland, jak se praví v druhém díle na straně 11. Islandské slovo „tölva” převádí Jiří Zeman do češtiny jako „komputer“ (I, str. 55)! Text nedodržuje aktuální členění, jeho koherence je špatná, hlavně díky nesprávně používáným deiktickým prostředkům ( „Islanďané takové otřesy půdy přijímají jako něco samozřejmého. Doprovází je to od dětství.“ - I, str. 38) a častému vynechávání podmětů. Například v prvním díle se na straně 39 dočteme, že „na Islandu jsou bouřky řídkým jevem, a tak hromy a blesky skoro neznají.“ Kdo hromy a blesky nezná, nevyplývá ani z předchozí věty. Jistě, vzhledem k tomu, že čtenář drží v rukou knihu o Islandu, dovtípí se, že autor míní Islanďany. Jde však o to, že stylisticky je text tak odbytý, že by místy neobstál ani jako práce gymnaziálního studenta.

Zkrátka knihy samozvaného odborníka na Island Jiřího Zemana jsou špatně napsané a navíc plné chyb. My, co se o Island zajímáme, si zasloužíme kvalitnější čtivo.