V Klubu U melouna v Michalské ulici v Praze se 1.12. 2002 uskutečnil VEČER K OSMDESÁTINÁM ZUZANY KOČOVÉ (1922 – 1988), která je většině islandských fanatiků známá jako autorka zvláštní knížky o cestě na Island CHVÁLA PUTOVÁNÍ. Vzpomínkový program na tuto spisovatelku, herečku a poutnici připravil její syn Jan Burian za přispění pamětníků. Mezi účastníky večírku byla také Doc. Helena Kadečková, která zároveň napsala do programu „recenzi po letech“:
Připomínám si Zuzanu Kočovou z jejího posledního období, coby poutnici - a protože své putování vylíčila v knihách, i coby průvodkyni vysněnými kraji. Proč ji asi sny zavedly zrovna do studených ostrovních zemí? Na Island, do Británie, a kdyby jí život dopřál více času, určitě by došlo i na Irsko. Byla důvodem Zuzanina směřovaní ta nutkavá představa jinakosti, kterou my suchozemci o životě na ostrovech máme? A naděje, že v konfrontaci s ním objevíme něco nového o sobě? Zuzana o svém prvním cíli, Islandu, leccos věděla či spíš si vysnila předem a při přípravě své cesty si naplánovala dva hlavní symbolické úkoly: najít tam jiný, optimistický konec pohádky o Meluzíně a promluvit si s kameny svého oblíbeného spisovatele Thórberga Thórdarsona. Ponechme stranou, že Island byl začátkem 80. let nejhůře dostupnou evropskou zemí ze všech těch pro nás v té době nedostupných. Mimo jiné bylo třeba na vlastní pěst překonat velkou vzdálenost a oceán a nastřádat víc dolarů než kamkoliv jinam. To první Zuzana s velkodušným nasazením zvládla. A obdivuhodně zvládla i putování po Islandu. Její kniha je dojemné, a přitom nekonečně povzbudivé čtení. Je velice osobní. Víc než o Islandu vypráví o šedesátileté paní z Malé strany, která se mezi cestující mládeží ze všech konců světa postupně zbavuje citlivosti na své "staří" i zakořeněného zvyku "nikoho neobtěžovat". Prosta jazyka k domluvě s domorodci i pořádného průvodce krajinou vystupuje z autobusu na nevhodných místech, působí si zbytečné útrapy, a naopak bezděčně míjí místa, která vyhledávají všichni. Zato si putuje sama, svou obrazotvorností, těší se kvítky, kamínky a lávou. Naučí se potlačit svou hrdost a přijímat rady a pomoc druhých. Pochopí chování místních lidí, prožije zázračné chvíle splynutí s přírodou. A všechno v ní vyvolává otázky o sobě samé. Co víc muže putování člověku dát?
Paní z Malé strany nenajde Meluzínu, ani nedošlápne na kameny Thórberga Thórdarsona. Nabyla však schopnosti promluvit si s kameny na jiném místě. Cíl putování se naplnil a paní se může s dobrým svědomím vrátit domů. Za čas se vypraví za dalšími cíli do Anglie, i to putování nám vylíčí a víc už nestihne. Plynně rozpráví nebeským jazykem s těmi, s nimiž se setkala na Islandu a kteří mezitím odešli za ní.
Jan Burian žádá všechny, kdo mají na Zuzanu Kočovou nějakou osobní vzpomínku, aby mu o ní laskavě poslali své písemné svědectví (jb@janburian.cz nebo Hradčanské náměstí 8, 18800 Praha 1).