"I připluli jsme šťastně s Boží pomocí v pátek po svaté Trojici na druhý konec Islandu, k straně západní, do zátoky, kteráž jest blízko Helgapeldu…"

Jaké poslání svěřila jednota českých bratří svým mladým příslušníkům Danielovi Strejcovi a Janu Salmonovi na cestu do oněch dalekých končin, se těžko podaří zjistit. Salmon, ač literát, žádný písemný doklad nezanechal, a Strejc, zvaný též Vetterus nebo Vetter, vydal svou "Islandii" až po pětadvaceti letech. Účel cesty se během čtvrtstoletí stal asi malicherným; zůstaly jen zkušenosti, poznání, obdivuhodně svěží a přesné vzpomínky, umožňující předložit čtenářům zajímavý a fundovaný cestopis. Islandia vyšla roku 1638 polsky a česky, roku 1640 ještě německy; každé vydání bylo samostatným zpracováním poznámek. O dvěstě let později, v roce 1858, kdy byla Islandia přeložena do dánštiny, zůstává stále aktuální, i když (Strejc) "něčemu sice neporozuměl, také nezachoval některé věci věrně ve své paměti, ale zajisté podal své líčení tak pravdivě, jak jen dovedl", jak říká ve své recenzi vynikající islandský přírodovědec T. Thoroddsen. Daniel Strejc-Vetterus se narodil v roce 1592. Jeho otcem byl přední českobretrský činitel Jiří Strejc Zábřežský. V rodném domě strávil Daniel jen své dětství, protože ve výčtu absolvovaných škol jsou Herborn, Brémy, Heidelberg, akademie v Holandském Leidenu. Z Leidenu se Daniel Strejc do vlasti nevrátil, připojil se v roce 1632 k českým exulantům v polském Lešně. Stal se bratrským knězem, správcem tiskárny, oženil se s krásnou schovankou J.A.Komenského Kristinou Poniatowskou, která mu dala tři dcery a dva syny, měl být nástupcem Komenského ve vedení jednoty, je však příliš stár a tak se mu v roce 1663 dostává jen titulu konseniora.

Dílo "Islandia", aneb Krátké vypsání ostrova Islandu, v němž věci dovné a zvláštní, v krajinách těchto našich nevídané očitě spatříny a některé od obyvatelův ostrovu tohoto hodnověrných slyšány i pravdivě poznamenány" sepsal Daniel Strejc ve svých šestačtyřiceti letech; cestu samotnou - jak již řečeno - všyk podnikl před čtvrt stoletím. Tehdy mu bylo 21 let. Po přistání v Helgafellu strávili nějaký čas v rybářské osadě, později jim syn rychtáře půjčil koně a vzal je s sebou na zasedání nejstaršího evropského parlamentu, zvaného althing. Zasedal pod širým nebem na severním břehu jezera Thingvalavatn. Je docela možné, že zasedání sněmu bylo cílem neznámého poslání bratrských kněží, neboť jen tak pro nic za nic nevěnoval našim cestovatelům pozornost zástupce dánského krále hejtman Daa a nepozval je do svého sídla jeden ze dvou islandských biskupů skálholtský Oddur Einarsson. Cesta na koních z břehů jezera Thingvalavatn do Skálholtu dala možnost k mnohým pozorováním. Horké prameny, "z nichž dým veliký jako nějaká vápenice vychází", byly samozřejmě na prvním místě. "Islandeři maso v nich sobě vaří; někteří prostě anebo na provaz uvážic v vodě viseti ho nechjí, až se namísto uvaří, což se v sic krátké a malé chvíli státi může velikou horkostí té vody… Tak podobně kdož slad mají, pivo sobě v ní vářejí. Užívají takových vod horkých i k praní šatův, kteréž věci jsou jim k velkému pohodlí, poněvadž mýdla nemají; avšak když v té vodě málo vymáchány bývají, tedy ihned všecka špína z nich odchází a pěkně bílé bývají."

Daniel Strejc se neubránil tomu, aby z tehdy dostupných pramenů nepřevzal i některé pověry a bajky, nevěrohodné, ale ve své době žádané a konjunkturální. Není jich však tolik, aby mohly zastínit snahu bratrského kněze představit život lidí na vzdáleném ostrově s citlivým porozuměním. U biskupa na Skálholtu zůstali naši cestovatelé čtyři dny, počítané podle zdejšího způsobu, což tedy nemusí být pouhé čtyřiadvacetihodinové dny naše, přesně vymezené dnem a nocí. Nevíme, jak tehdy staří Islanďané s časem nakládali, ale bylo to v období svatojánských nocí, kdy nad polárními kraji slunce nezapadá, takže je možné, že se jedná o čas delší. Ať tak či onak, čas loučení musel přijít.

Hejtman Daa zajistil pro kněze místo na lodi, dokonce za ně i zaplatil. A jestli cesta na Island trvala 23 dní, ta zpáteční nebyla o mnoho kratší. Bouře zdržela loď u Shetlandských ostrovů, někdy se otočil vítr.

Cestovatelé měli tedy dost času - pokud je zrovna nesužovala mořská nemoc, pozorovat i ryby a potvory mořské okolo Islandu. "Jsouť pak velrybové na pohledění velice hrozní, jakož jsou pro svou velikost, tak i pro svou černost, nebo samy oči toliko jejich blyští se a k ohni podobné jsou."

Možná, že mladý Daniel, spatřiv poprvé v životě velrybu, pokládal ji za satanáše a zažehnával ji křížem. Stávalo se to - a velmi často - i ostříleným mořským vlkům. Moudrost usedlého věku však častěji sahá po kritických brýlích, a tak i vnitrozemcům byla velryba představena jako sice veliké, ale přece jenom do boží přírody patřící zvíře. A Island jako zajímavý, pracovitými lidmi obývaný ostrov.

časopis Zápisník,
Jak Češi objevovali svět 2